Kira-chan a její příběh/PŘERUŠENO

8. Kapitola

"Uvidíme se v aréně!" Zavolala jsem na Kakashiho když jsem odcházela z domu. V duchu jsem se zasmála jak včera večer  připálil rybu, vypadalo to opravdu komicky. Ale i přes spáleniny šlo poznat, jak se snažil mě udělat radost a tak jsem tu rybu celou snědla. Vyrazila jsem už v sedm, abych tam byla ze všech nejdřív. Venku bylo krásně, po vydatném večerním dešti na zemi nebylo ani památky. Ale jako každé ráno jsem uviděla téměř neznatelnou mlhu na řekou, kde jsem si dělala rozcvičky. Udělala jsem několik kotoulů, hvězd, přemetů než jsem si uvědomila, že je za deset minut osm.
Sprintem jsem se tedy vydala k aréně, po cestě jsem potkala několik prodavaček stánků které mi popřáli štěstí. Doběhla jsem tam zrovna ve chvíli co volaly mé jméno.
"Kirara Hatake, pokud se okamžitě neobjeví bude diskvalifikována!" Rozhodl rozhočí. Už jsem viděla jak chce zapás odvolat už zvedal ruku. Když jsem se tam ale objevila, ruku stáhl. Popadala jsem dech, a o chvíli později byl zápas zahájen. Neměla jsem ale ani čas se podívat na nepřítele, sotva jsem přišla musela jsem bojovat.
"Neznáme se od někud?" Zeptal se mě můj protivník. Vím že znal odpověď, ale to já taky.
"Ale no jistě, že se známe." Usmála jsem se s moe aurou že ho zasypala. Usmívala jsem se a hledala způsob jak porazit svého protivníka. Věděla jsem že nemám co ztratit, a tak jsem se k němu snažila přiblížit. Pokaždé když jsem udělala krok v před on taky, doslova mě kopíroval, a to nebyl Kakashi. Ale mě napadl nápad, jak ho porazit. Pomocí jednoho Justa jsem přivolala malou knížku a začala v ní listovat.
"To si teď budeš číst?!" Zavolal na mě Kankuro. Já se šibalsky úsmála.
"Ne, jen uvažuju jestli by byla tahle knížka populární." Usmála jsem se.
"Ty píšeš knihu a uvažuješ o ní při zápasem?!" Zařval na mě naštvaně.
"Pokud mě budeš poslouchat řeknu ti o čem je." Usmála jsem se. Kankurovi došla trpělivost a vymotal si z obvazů loutku.
"První krok, splněn podle očekávání." Řekla si jsem v duchu. Rychlými a ladnými kroky jsem se dostala ke Kankurovi.
"Je to o jednom klukovy, který je ninja a ovládá loutky. Jednoho dne se ale zamiluje do jedné dívky, Ikdyž ví že dívka k němu nic necítí. Každý večer si proto zapisuje do deníku co se mu stalo. Neporadil bys mi název?" Zeptala jsem se když jsem dočetla prolog. Kankuro zuřil, protože už asi začínal chápat o co mi jde.
"Co třeba konečně už zmlkni!" Řekl a začal běsnit. Pokaždé když na mě zaútočil, vyhla jsem se. Nakonec to nevydržel a snažil se mi pomocí loutky sebrat tu knihu. Zaklapla jsem tu knížku, odrazila se od ruky kankurovy loutky a vyskočila nad ní. Pak jsem jenom poslal kunai s výbušným lístkem na hlavu loutky a dopadla s ohňostrojem malinkatých částí loutky.
"Kage no Bushin jutsu!" Udělala jsem opravdu moc klonů, a já se přeměnila na kunai. Kankura postupně zničil mé klony, a tak můj klon po něm hodil kunai.
"Kunai? Čekal jsem něco lepšího." Řekl a obratně se mi vyhl (je fakt těžký psát o sobě, jako o věci😂😂😂). Zabodla jsem se do země, a v ten nejméně očekávaný moment jsem se přeměnila zpět na sebe, vyhoupla se na ruce a kopla Kankuru nohou až odletěl obloukem na druhý konec arény. Já se přehoupla zpátky na ruce a pokračovala jsem v četbě. Kankura nemohl pokračovat a tak rozhočí rozhodl.
"Vítězkou tohoto zápasu se stává Kirara Hatake!" A všichni mě odměnily potleskem. Podívala jsem se na tribunu a uviděla volné místo, kde byla tma. Vyskočila jsem na schody, a co se nestane po prvním kroku co udělám, hodím placáka na sucho😂. Jakmile jsem dopadla uslyšela jsem jak ohlašují další zápas, Shikamarua a Temari. Zvedla jsem se a s velkou námahou jsem pokračovala až k volnému místu na tribuně.
"Dokážeš bez žádného zranění překonat lidi z pískové, ale schody prostě nevyjdeš." Začala se smát Sakura. Podívala jsem se na ní, a dospěla k názoru že je to zbytečný. Vyšla jsem ke svému vyvolenému místu, ale srazil mě dav fanynek Sasukeho.
"Už je tady!" Zavřeštěla jedna. Podívala jsem se od zábradlí do arény, protože jsem byla unešená proudem, měla jsem tu možnost koukat se zblízka.
"On je tak cool!" Zapištěla další.
"Pokud tady budu ještě chvíli, moje hlava exploduje." Pomyslela jsem si. Vymotávala jsem se z toho rojiště vos hledící na med, zabralo mi to více jak deset minut a ještě k tomu jsem byla celá potlučená.
"Woaw, já myslel že se tě Kankura ani nedotkl." Usmál se Kiba. Vedle něho seděl Akamaru, a mě napadlo jak opravdu naštvat Kibu. Udělala jsem smutný obličej, a dodala falešné slzy.
"Bravo Kibo, zase si ji rozbrečel." Pogratoloval mu Shikamaru. Kiba se Koukal střídavě na mě a na Shikamarua. Začala jsem si utírat, co nejvíce roztomile, aby ho to doopravdy dojalo. A pak přišel můj herecký kousek, což znamenalo rozběhnout se ke Kibovi. Kiba si už myslel že ho chci obejmout, ale já naposlední chvíli podklouzla a na kolenou objímala Akakmurua. Shikamaru se smál ale takovým způsobem, že ho slyšela celá tribuna. Abych ho dopálila ještě víc nepřestala jsem brečet, a když se přiblíž aby mě praštil, uhla jsem a ještě k tomu jsem mu podkopla nohy.
"Že tě to baví." Řekl naštvaně Kiba.
"Víš Kibo, karma je svině která si tě vždycky najde." Usmála jsem se na něj a podala mu ruku na důkaz míru. Pomohla jsem se mu zvednout. Ten mě ale stáhl dolů do prachu vedle něho, spadla jsem vedle něj a tak jsme se na sebe podívaly a začali se smát. Dlouho jsme se tam přetahovali, jako malý děti, nakonec mě probralo ticho. Podívala jsem se kolem sebe, Všichni na tribunách spali kromě pár vyjímek. Kiba si toho asi taky všiml, a tak jsme vstaly všimli si padajících peříček na zem. Podívala jsem se na Sakuru a zahlédla jak provedla obrané pečetě. Dala jsem ruce do pečetě.
"Kai." Řekla jsem téměř neslyšně. Podívala jsem se na Kibu, který to nestihl, a tak ležel rozplaclý na zemi a spal.

Všimla jsem si Kakashi jak se snaží vymyslet způsob, jak se něco takového mohlo stát. Šlo ale taky vidět, jako svou odpověď necházel. Potichu jsem se k němu připlížila a když jsem byla u něj, tleskla jsem.
"Oni-chan, zase jsi přišel pozdě!" Postěžovala jsem si. On se na mě podíval, a aniž by něco řekl ukázal na díru ve zdi do kterou by se protáhl i dospělý člověk.
"Ok, pak dej vědět." Usmála jsem se a začala prolézat průchodem na druhou stranu. Skočila jsem přes několik stromů, a všimla si na zemi nějaké krve.
"Snad nejdu pozdě." Pomyslela jsem si. Seskočila jsem dolů ze stromu a šla dál po cestě, dokud jsem nenarazila na slepou uličku. Neviděla jsem stopy a ani kapky krve, tušila jsem ale že není normální. Koukala jsem se za stromy, pod kořeny, nahoru na větve ale nic jsem nezahlédla. Už jsem se otáčela abych odešla, ale najednou mé uši zachytily nepatrné prasknutí větvičky. Zastavila jsem se v půlce pohybu a naslouchala, zaslechla jsem další, a vyrazila za tím zvukem. Když jsem ale došla k přibližnému místu nikdo tam nebyl, nademnou také nikdo nebyl. Uslyšela jsem kroky, když ale mé oči ale hledaly příčinu, nikoho neviděli. Najednou mi probliklo hlavou.
"Kai." Řekla jsem tiše aby mě nikdo neslyšel.

Probrala jsem se, a zjistila že jsem svázaná a někdo mě nese. Pohledem jsem sjely na mé únosce, a všimla si jejich znaku.
"Zvučná?" Pomyslela jsem si. "Proč by mě chtěli unést?" Malinko jsem se zavrtěla aby věděli, že jsem vzhůru.
"Á, princeznička se nám vzbudila." Zasmál se jeden. Druhý co byl předním, si změřil a zavelel.
"Pustit!" Všichni se zastavily a mě shodily na zem. Měla jsem vlasy v obličeji, a uvědomila si že je nemám v culíku. Poznávala jsem ty hlasy, byli slizké, a zněli spíše jako psychopati než jako genini. Byli to lidé z mé staré vesnice.
"Co po mě chcete?" Zeptala jsem se. Podívaly se na mě a usmály se.
"Od té doby, co jsi zmizela, se naše vesnice přejmenovala. A abych byl konkrétní, taky byla povýšena. Stala se z ní Zvučná. Lesy se pomalu káceli, a jejich místo přebraly pole a lány. Pak ale někdo náhodou šel do Listové, a viděl tě.
Náš pán chce tvou smrt." Vysvětlil a usmál se na mě. Pak vzal kunaii řízl mě do tváře, pak se přidaly i ostatní. Řezaly mě hluboko do kůže, takže to moc příjemné nebylo. Rány byli všude na mém těle, stejně jako krve.
"Hele kluci co když dojde do vesnice?" Zeptal se jeden. Další na mě koukali, a přitakali.
"Proto Hikaru, uděláme tohle." Řekl a ukázal na mé boty, ostatní dva pochopily co má na mysli a začaly mi sundávat boty. A pak mi kunaii udělali hluboké rány do chodidel, na každém kousku mého těla byla hluboká rána. Ať už jsem udělala cokoliv, hrozně mě to bolelo. Ten Hikaru mě nakonec odkopl na strom, a odešly, pitomci. Ikdyž co já teď můžu dělat, mám jít do vesnice? A kde vlastně je? Byla jsem zesláblá, a taky na pokraji smrti. Nakonec jsem pomalu ztrácela vědomí.

Probudila jsem se v tmavé místnosti, všude bylo temno i když nademnou bylo otevřené, avšak zamřížované okno.
"Tak ses konečně probudila, Kiraro." Řekl někdo slizkým hlasem. Podívala jsem se směrem, odkud hlas pravděpodobně přicházel. Uviděla jsem pobledlého muže v kimonu, s dlouhými tmavými vlasy.
"Říkal jsem ti, že se pro tebe vrátím." Usmál se. Nevěřila jsem mu, věděla jsem ale že mi zachránil život.
"Zachránil jsem ti život, proto chci aby na tobě dělaly pokusy, nebo spíš jenom jeden." Pokračoval a já myslela že dostanu infarkt. Pohledem jsem sjela na má chodidla, která byla zjizvená ale nebyla zanícená. Když jsem se na Orochimara chtěla znovu podívat už tam nebyl.
"Prostě takhle mizí pokaždé, zvykej si." Řekla dívka na druhé straně celi. Byla hodně vyzáblá, a taky šlo vidět jak se jiskry života zmenšuje. Chtěla jsem jí nějak pomoct, ale jak bych mohla? Vůbec netuším co se děje. Seděla jsem tam a mlčela, zadívala se na okno i když tušila že krajinu neuvidím. Nevím jak ale usnula jsem, bylo to jako ticho před bouří.

Ohayo, mina!
Doufám že se vám kapča líbila, a taky aby vás neodradila od čtení na wattpadu.
Vy jste čtenáři, a já člověk co sepisuje nápady co nedávají smysl (např. 4. Kapitola),
Ale chtěla bych se vás zeptat jestli se dostane z laboratoře sama, a nebo ji v tom někdo
pomůže. Dejte mi vědět, co nejdříve, aby mohla rychle vyjít další kapča😉.
Přeju vám krásný zítřejší den, jelikož nemusíme do školy😂😂😂

Přeje Piky❤️