Kira-chan a její příběh/PŘERUŠENO

14. Kapitola

Tým sedm šel mlčky po písčité cestě a razil si cestu do vesnice. Sasukeho rány byli skoro zahojené a tak navzdory všemu vyrazili do vesnice. Od jejího posledního slova uběhlo teprve pár dnů, i přesto jejich srdce zela prázdnotou. Dokonce i Sasukeho oči se zaleskly ve slunci když ji neviděl. Každý další den byl pro ně těžší a těžší. S pocitamy viny došly do vesnice ve které nikdo neslyšel o posledních dnech. ,,A heleme se, tým 7 je zpět ze své první C mise. Jaká byla?" Ptal se Kotetsu ze své rozvrzané židle. Ticho. Jediné co šlo slyšet byly jejich odcházející kroky. Pokračovali dál vesnicí, když procházely kolem Ichiraku ramenu Naruto ani nezvedl hlavu. Nikdo z nich. Poslední dny je změnily k nepoznání. Sakura se vůbec nelepila na Sasukeho a smutně koukala do země. Naruta žertíky a vtípky nějak nebraly. Sasukeho pohled nabyl pocit smutku a samoty. Kirařina smrt nejvíce zasáhla Kakashiho. Ikdyž z venku vypadal jakoby se nikdy nic nestalo, všichni věděli že právě on trpí nejvíce. Sakura po dlouhé době zvedla hlavu a rozhodla se prolomit zeď ticha mezi nimi nakonec ale ztratila odvahu. Kakashi se podíval na růžovku a všiml si jejího smutné pohledu. Svýma očima nenápadně přejel po jeho žácích. Povzdechl si. 'Podívej co jsi napáchala Kiraro...' Hlavě se mu znovu ukázal její obličej a slova. '...mé rozhodnutí.' Vzpoměl si na její slova. Své pěsti v kapsách zatnul do pěsti a podíval se do země. 'Nezapomeňte na mě...' pousmál se pod svou maskou. 'Jako by to šlo...' pomyslel si. Naruto pohlédl nahoru a uviděl vysokou, rudě natřenou, budovu s velkým vchodem. Tým vyšel po schodech nahoru a Kakashi zaklepal na dveře. ,,Dále!" Uslyšely ženský hlas. Kakashi zatáhl za kliku a jakmile jeho tým vešel dovnitř, dveře zavřel. ,,To už jste zpátky? Čekala jsem že tam budete díl." Poškádlila. Tým do země vyrýval hlubokou díru a Tsunadin hlas zvážněl. ,,Nemělo by vás být víc?" Zeptala se. Ticho bylo její odpovědí. ,,Kde je?" Ptala se a podívala se na Sakuru která zavrtěla hlavou. Tsunadeiny zorničky se zúžily. Přes oči jí přejel stín. ,,A-aha." Dostala ze sebe. ,,Myslím že jste velmi utahaní, na dnešek nedostanete misy. Průběh mise mi napíšete dodatečně." Řekla a klepla propiskou o stůl. ,,Hai." Odpověděli a vydaly se ze dveří ven.

Naruto pov.:
,,Hai." Odpověděli jsme zároveň a vydaly jsme se ze dveří. Z okna jsem zahlédl monumenty všech hokage a vzpoměl jsem si na její slova. 'Naruto, věřím že se staneš hokagem, nikdo jiný kromě tebe tu roli nezvládne líp.' Věřila mi, jako první mi řekla že věří, nemůžu ji zklamat. Mlčky jsme vyšli ven z budovy. ,,Tak bando, zítra na tomhle místě přesně v sedm ráno, jasné?" Zavel Kakashi. ,,Hai." Odpověděl jsem tiše. Naše cesty se rozdělili a já mlčky procházel vesnicí, snášejíc nenávistné pohledy vesničanů. Jako obvykle si o mě šeptaly své názory, já to ale ignoroval a šel na hřbitov. Za ní.

,,Ahoj Kiraro." Řekl jsem smutně, při pohledu na její hřbitovní kámen. Najednou se předemnou objevila ona a naklonila hlavu nastranu. ,,Ahoj, děje se něco?" Zeptala se starostlivě. ,,Jsi pryč, to se stalo." Zašeptal a z očí mu stékaly slzy. Kirara se zvedla ze svého hřbitovního kamene a postavila se předemně. Cvrnkla mě do čela ale její prsty mnou prošli. ,,Baka. To si už zapoměl co jsem ti říkala?" Dala ruce v bok a nafoukla si tváře. ,,Dokud na mě nezapomenete budu pořád s vámi." Zopakovala. Svým ukazováček projela mým hrudníkem na místě srdce. ,,Budu vždycky tady, protože mě se jentak nezbavíte." Mrkla na něj. Najednou stuhla. ,,Myslím, že tě někdo hledá Naruto." Porozhédl jsem se a spatřil Kibu a Akamarua na střechách. ,,Tak já už půjdu, ale slibuju že zase příjdu." Rozloučil jsem se. Kirara si sedla na svůj kámen. ,,Užij si to. Já tady na tebe počkám." Usmála se a zmizela. Chvíli jsem pozoroval kámen než jsem pomalu doskákal ke Kibovy. Vypadalo to že někoho hledají. Když mě uviděli došli za mnou. ,,Vidím že už jsi zpátky z mise. Neviděl jsi někde Kiraru?" Zeptal se starostlivě. Než stačil něco říct, pokračoval. ,,Předchvílí jsem potkal růžovku ale při té větě se rozbrečela a rozběhla se domů?" Nadechl jsem se a řekl tu nejtěžší větu v mém životě. ,,Kirara už není." Zašeptal jsem. ,,Asi jsem se přeslechl, můžeš to zopakovat?" Poškrábal se v uchu. ,,Zemřela na misy." Po tvářích mi sjely slzy při vzpomínce na její mrtvé tělo. Přestal jsem cítit zem a uviděl Kibu jak mě za bundu drží ve vzduchu. ,,Řekni mi pravdu!" Vykřikl. ,,Já ti jí říkám!" Bránil jsem se. Pustil mě na zem a já dopadl na studenou zem. ,,Akamaru, jdeme." Zavelel. Hřbetem ruky jsem si setřel slzy a pozoroval Kibu jak přes střechy skáče k bábi-Tsunade.