Kira-chan a její příběh/PŘERUŠENO

2. Kapitola

Po několika hodinách běhání lesem jsem si dala přestávku, jelikož jsem už nemohla. Bylo horko, a já neměla u sebe nic. Ještě k mému štěstí jsem snad třicetkrát spadla, díky tomu mám tělo v jednom ohni. Když jsem se rozhodla jít dál, udělala jsem krok, a už jsem se kutálela po lesním porostu. Postupně ale má rychlost začala slábnout a já se díky tomu dokázala zastavit. Ovšem jako by se to opakovalo a já znovu zakopla a letěla z mírného kopečka dolů. Když se mi konečně podařilo zvednout, všimla jsem si že, les začíná řídnout. Šla jsem, nebo spíš kulhala, a hledala stopu po nějaké bráně nebo něčem takovém.

Málem jsem to po půl hodině vzdala, když v tom uvidím konec lesu. Na nic jsem nečekala a rychle jsem se svou nemotornou chůzí dostala ven z lesa. Viděla jsem tu krásnou, červenou bránu nacházející se předemnou. Nechtěla jsem riskovat a tak jsem si hlavu zakryla černou kapucí s ouškami. Konečně jsem se dokulhala k bráně, sice na kraji zhroucení, ale jsem tady. Prošla jsem bránou, abych se mohla zeptat jestli by mi nemohli.
"Hej, ty u tý brány!" Zavolal na mě někdo. Chtěla jsem odpovědět, ale moje tělo mě už neposlouchala. A já ztratila vědomní chvíli poté, co jsem dopadla na chladnou, tvrdou zem.

Probudila jsem se v bělostném pokoji, s kapačkou v ruce a napojená na několik přístrojů.
"Kde to jsem?" Zeptala jsem se. "A co tady dělám?" Pokusila jsem se posadit ale celým tělem mi projela ostrá bolest, jako bych byla v jedno ohni.
"Jsem rád, že jsi se probrala." Řekl někdo. "Jsi v nemocnici, pamatuješ si jak ses do Konohy dostaly?" Byla jsem v šoku, konečně se mnou někdo mluvil jako s člověkem. Ovšem ta otázka mě zabolela u srdce, jako bych si všechno prožívala znovu. Smutně jsem přikývla.
"Máš nějaký kontakt na rodiče, nebo třeba adresu pokud si pamatuješ?" Na tuhle otázku bych moc ráda kývla hlavou, ale nemohla jsem, vzhlédla jsem hluboko do jeho očí jak jen to šlo, a vysvětlila mu svůj příběh. Za celou dobu mě nezastavil, a ani neuhnul pohledem. Ale párkrát zamrkal při mém jméně a zmínce o mém strýčku, jakoby si myslel že se přeslechl.
"Jak že se jmenuješ?" Zeptal se ten stařík. Byla jsem zmatená nad jeho otázkou, ale zažvatlala jsem odpověď.
"Kilala Hatake." A nezapomněla jsem dodat. "Pločpak?" Stařík viditelně přemýšlel jak mi to vysvětlit a začal.
"Protože jeden z ninjů se Kakashi Hatake, nevím asi jenom schodů jmen." Zapřemýšlel. Ale nad tím jsem zauvažovala.
"Maminka mi jednou žíkala že, můj strejda patřil k elintní jednotce ninjů a byl přezdívaný Bílý tesák." Stařík se na mě podíval a dal mi za pravdu, dokonce i slíbil že jak to bude možné tak s ním promluví. Najednou se otevřely dveře.
"Hokage-sama krevní obraz sedí." Řekla vesele zdravotní sestra. Nevěděla jsem o čem mluví a tak jsem se otočila na stařík s nechápávým obličejem.
"Vypadá že jsme ti našly nový domov, který hledáš." Řekl když odcházel z pokoje. "Teď si odpočiň, zítra příjde."
A odešel. Byl večer, takže jsem pochvíli usla.

Ráno:
Nemohla jsem dospat, jelikož jsem se těšila, ale zároveň i bála, kdo přijde. Už mě nebolela hlava tolik jako včera, ale stále jsem byla zvědavá jak vypadá svět ve vesnici kde si mě váží. Najednou se otevřely dveře a já na dveře podívala, abych zjistila kdo tam je, jenže nikdo tam nebyl.
"Hoj, Kiraro!" Ozvalo se vedle mě, a já až nadskočila vylekáním. Očima jsem pátrala vedle sebe abych zjistila kdo se doopravdy přišel zamnou podívat.

Najednou jsem zpozorovala, bělovlasého člověka vedle mě. Měl pásku přes oko a masku přes pusu a nos, jeho druhé oko bylo černé, ale taky nešlo přehlédnout jeho zelené vesty.
"Ahoj." Začala jsem nejistě. Netušila jsem co mám říct, celý život jsem myslela že jsem sama.
"No, dobře řeknu to rychle protože budu muset na misy, jelikož nemáš kde bydlet, budeš bydlet u mě. Adresu ti řekne sestřička a ještě dneska se nastěhuješ. To je asi vše." Řekl na jeden nádech, a zmizel. Jakože nevyšel dveřma, ale objevil se kouř a on zmizel. Seděla jsem na posteli, a přemýšlela co se právě stalo. Nemohla jsem se dočkat, až se dostanu z nemocnice. Zeptala jsem se sestřiček na oddělení na tu adresu a oni mi dali malou obálku popoháněli mě ven.

"Wau," řekla jsem. "Takovej nepořádek se jen tak nevidí." A začala jsem hledat prachovku, abych mohla všude setřít prach. Když jsem měla hotovo, vzala jsem koště a všude jsem zametla, ale podlahy byla v dezolátním stavu a proto jsem ji i umyla. Nakonec jsem si prohlédla zásoby jídla, ale bylo tam toho dost zkaženýho či plesnivého, atak jsem ještě protřídila jídlo. Nakonec zbyly čtyři vajíčka, mouka, olej, dvě jablka a mléko. Na nic jsem nečekala začala jsem dělat jablečné palačinky. Když bylo těsto hotové, vytáhla jsem pánvičku, polila ji olejem aby se nepřipalovalo těsto a pomocí naběračky jsem nanesla těsto na pánev nakonec jsem jenom obracela. Za chvíli jsem měla udělaných pět palačinek.
"Hmm, tady se uklízelo." Uslyšela jsem hlas v předsíni. "Je tu někdo?" Zeptal se Kakashi. Věděla jsem že ho překvapím, a tak jsem začala dávat palačinky na stůl, rychle jsem si zase stoupla na stoličku vedle plotny abych mohla hlídat večeři.
"Večeže je na stovue." Zažvatla jsem vesele. Když Kakashi přišel do jídelny tak se nevěryhodně na mě podíval.
Šlo vidět že si nemyslí že jsem to udělala já, ale sedl si ke stolu a začal jíst moje palačinky. V tu chvíli jsem se Zaradovala že jsem snědla prvních několik, protože by na mně už nezbylo. Potom jsme se bavila a smáli se různým historkám z jeho akcí, než jsem neusla v sedu. Myslím, že mě pak Kakashi přenesl do pokoje pro mě určeného. Chvíli jsem byla vzhůru, ale měla jsem zavřené oči, když chtěl zavřít dveře tak jsem ze spaní řekla: "Oyasumi, Oni-chan."

O týden později:
Vzbudila jsem se trošku dřív a tak jsem udělala snídaní. Protože vím, že dneska má Oni-chan misy s ostatními jouniny, v bleskové říši. A taky vím že pokud přijde pozdě bude to průšvih. Proto jsem na něho pořád volala.
"Oni-chan, vstávej snídaně je hotová!"
"Oni-chan , vstávej oběd je nachystaný!"
"Oni-chan, vstávej už!"
"Oni-chan, zrovna sis vysloužil válku." Řekla jsem nahlas. Šla jsem jsem pro přenosný budík s.r.o., aby oni-chan konečně vstal. Konečně jsem ho našla mezi, pokličkami na hrnce. Rozběhla jsem se ke dveřím, a otevřela je.
Nejdřív jsem roztáhla jsem záclony, nic. Tak, a teď bude vojna. Řekla jsem si v duchu, a začala jsem ho pomocí rozprašovače nutit vstát z postele.
"Heej, nech toho." Řekne rozespale
"Oni-chan, dneska je pšeče ta mise. Musíš vstát." Začala jsem táhnout peřinu do pokoje, ale oni-chan se pořád ne pohnul.
"Jestli hned nevstaneš, palačinky s jahodama už nikdy neudělám." Otočila jsem se a uviděla mého bratra jak si bere oběd.
"Hodně štěstí oni-chan!" Zamávala jsem mu když odešel. Začala jsem všechno uklízet, aby bylo čisto. Pak jsem zkontrolovala stav ledničky.
"Dneska udělám palačinky s jahoda." Rozhodla jsem se. Jenže abych je mohla udělat, musela bych koupit jahoda a smetanu ke šlehání. Proto jsem si oblíkla kraťasy, tričko s krátkým rukávem a modrou mikinu s ouškama. A své oblíbené modré sándále jsem nemohla doma nechat, a mohla jsem vyrazit. Ikdyž jsem v Konoze žila týden, neměla jsem žádné kamarády, a tak jsem so obličej zakryla kapucí.

Míjela jsem spoustu lidí, kteří se na mě dívali stejně jako lidé z vesnice. Přesto jsem neztrácela naději, a hledala jahody.
"Jahody, jahůdky, kdo si dá?" Slyšela jsem od jednoho stánku. Jahody tam byli v košíkách, vytáhla jsem tašku a prošla kolem stánku abych si jahody prohlédla. Půl kila jahod stálo 25 korun.
"Mohla bych vás poprosit o jeden ten menší košík?" Zeptala jsem se roztomile, až se kolem mě vytvořila aura moe moe kytiček. Starší paní se usmála a dala mi malý košík do ruky.
"Bude to 25 korunek." Řekla vesele a já jí dala 30 korun. Paní se na mě podívala a chtěla něco namítnout a já byla rychlejší.
"A ještě bych vzala jednu tu smetunu." Řekla jsem s úsměvem. Paní jen lehce přikývla a dala do tašky láhev se smetanou.
"Arigatou nosaymas!" Zažvatlala jsem když mi podávala tašku s mím nákupem. A já se svojí aurou odešla pryč a začala si zpívat.

Najednou jsem do někoho narazila, a spadla na zem. Když jsem dopadla zkontrovala jsem jestli jsem něčem nerozbila.
"Hej, příště koukej kam kudy chodíš!" Řekl naštvaně kluk do kterého jsem narazila. Rychle jsem se zvedla a podala mu ruku na usmířenou. On se je usmál, ale ruku přijal.
"Jsem Kiba, a tohle je Akamaru." Řekl a ukázal na malého psíka ležící ho na jeho hlavě.
"Já jsem Kirara, a před týdnem jsem se přistěhovala sem." Řekla jsem vesele a kolem mě se zase vytvořila moe moe aura.
"Aha. Ale jestli chceš můžeme být kamarádi." Navrh a já byla radostí bez sebe.
"Moc ráda." Usmála jsem se.
Pak jsme se bavily ovšem, a seznámil mě i s dalšíma lidma. Ale těm pořád moc nevěřím. Ukázal mi taky hřiště a potom jsme se chvíli bavily o Akamaruovi, pak ale už musel jít domů. No a já navíc taky.