Kira-chan a její příběh/PŘERUŠENO

1. Kapitola

Jmenuji se Kirara, a je mi šest let. Nikdo mě v naší vesnici nemá rád, nemyslete si že v sobě mám démona protože nemám, mám prostě předpoklady stát se ninjou. No, abych se přiznala už jsem pár dospělích lidí připravila téměř o život, ale naposlední chvíli vždy skončím abych neměla průšvih.

Bydlím v malé vesničce která je schovaná v hlubokém lesy, tak aby jí nikdo nenašel. Před šesti lety, když jsem se narodila, tak si všimly mé vysoké inteligence, výborné strategie a schopnosti zranit, ale néé zabít. Proto mi ve třech letech vypálili do kůže znak, co značí pouze smrt, růži. U nás ve vesnici se říká, že když někdo najde růži zemře v hrozných bolest. Abych vám řekla pravdu, miluju růže, myslím že je to symbol lásky a uznání. Ale asi jsem jediná kdo ji tak vidí.

Od té doby, co mí milování rodiče byli zavražděni, lidé z vesnice mě probodávají pohledy ať jdu kamkoliv a nebo na mě házejí všechno co mají po ruce. Někdy shnilý rajče, ale už hodně krát po mě hodily i dlažební kostku. Už jsem si zvykla být na všechno sama, dokonce i na fakt že mi nikdo nepomůže.

Kira:
Na mou tvář dopadají sluneční paprsky, ostatně, jako každé ráno. Zdál se mi sen, že jsem moje rodiče zabila já. I když jsem vzbuzená, neustále se klepu strachem.
"Proč musí noční můry vůbec existovat?" Zapřemýšlela jsem nahlas, přitom jsem ale věděla že mi nikdo neodpoví.
"Má vůbec cenu vstávat? Stejně zase budu celá od modřin." Diskutovala jsem sama se sebou. Začala jsem hledat v hlavě klady a zápory, když v tom mě vyrušila demonstrace mého žaludku.
"Takže nemám na výběr." Řekla jsem nekompromisně. A tak jsem se začala vyhrabávat z deky, potom jsem si dala ledovou sprchu, hodila na sebe krátké tričko, kraťasy a doladila jsem to bílou černou mikinou s kapucí a hrozně dlouhými rukávy. Došla jsem do kuchyně abych zjistila obsah mé ledničky, prázdná, zase.
"-vzdych- Vypadá to že bude muset jít nakoupit." Řekla jsem neutrálně.
Udělala jsem si seznam věcí co mám koupit, obula si své modré sandálky a vyrazila do vesnice která mě nenávidí.

Po dvou hodinách:
"Konečně jsem sehnala všechno potřebné k životu." Zaradovala jsem se. A tak jsem se rozhodla netrávit v této části vesnice víc času a šla domů. Musela jsem ale projít přeplněnými uličkami, což se mi moc nezamlouvalo. Vybrala jsem si proto uličky zaplněné méně, ale než mi došlo že je to chyba, tak mi prosvištěla kunai těsně vedle mojí tašky. Než jsem si uvědomila co se stalo, tak se má taška roztrhala a její objem ležel na zemi. Blesku rychle jsem vytáhla z kapsy další objem posbírala zpátky do tašky. Když jsem se ujistila že nic nechybí, tak jsem začala hledat viníka. A uviděla jsem několik kluků, které jsem neznala.

"Tak co, jak se ti líbí naše taktika?" Zeptala jeden, co měl v ruce jablko. Nevěděla jsem co myslí tou taktikou, ale pak jsem si uvědomila že jsem obklíčená ze všech stran.
"Víš, že je velmi nevkusné neodpovídat na otázky?!" Zeptal se jiný chlapec. Nechtěla jsem se hádat tak jsem vyskočila na střechu, což se jevilo jako dobrý nápad. Ovšem když jsem tam vyskočila, tak tam stáli další a měli shurikeny co po mě házeli, což jsem bohužel nečekala a několik z nich mě zasáhlo. Na nic jsem tedy nečekala, a utíkala co nejrychleji domů. Dokud existuje něco včem vynikám aniž bych někoho zranila, bylo běhání. Když jsem dorazila domů zavřela jsem dveře a okna a schovala se pod postel. V tu chvíli mi bylo jedno že mám hlad, třásla jsem se po celém těle. Bála jsem se že někoho zraním, a nebo ho rovnou zavraždím. Nebrečela jsem, nikdy jsem nebrečela ani na pohřbu rodičů.

"Háló, jsi tu?!" Volal na mě hlas kluka co byl na tržnici.
"Hele, koukněte! Ona se schovala pod postel!" Křiknul někdo jiný. Najednou jsem měla pocit že několik desítek očí mě spalo ale pohledem.
"To je ale srabácký!" Začal se mi někdo vysmívat.
"Hele kluci víte co říkala moje máma? Že její rodiče byli taky srabové, a taky prej prosily ať je ušetří!" Začal se řehtat nějaký kluk. Najednou všech strach zmizel, a nahradila ho touha po krvi. Začala jsem pomalu vylézat z pod postele, abych mohla mé touhy dosáhnout. Nasadila jsem vražedný výraz a podívala se na onoho člověka co pošpinil jméno mých rodičů. S pomocí několika chvatů jsem ho strhla na zem, a s jedním hladkým pohybem jsem ho začala dusit. Když už téměř nemohl dýchat, pustila jsem ho. A se stejnou elegancí jsem dalším zlomila ruku, nohu, vymkla kotníky atd.
Každý můj pohyb byl jiný, ale účinný. Nakonec jsem přišla k poslednímu a dala mu kunai z dnešního ke krku a řekla. "Berte to jako výstrahu." A nato se všichni opustily můj drahocenný domov.
"Uf, snad se už nevrátí." Zamyslela jsem se. Teď jsem už klidná a tak jsem si umyla jablko a zakousla se do něj. Věděla jsem ale že tu dlouho nebudu sama, a tak jsem si sbalila vše důležité do malého baťůžku, a dala ho pod postel. Sedla jsem si tedy ke stolu a studovala mapu. Zjistila jsem že nejblíž je Konoha. Už jsem chtěla jít pro batoh s mými věcmi a odejít pryč, když v tom mě upoutal výhled na dav lidí blížících se k mému obydlí. A najednou jsem uslyšela křik vesničanů.

"Odejdi!"
"Zmiz odsud!"
"Nikdo tě tu nechce!"
"Odprejskni!"
"Zrůdy u nás nikdy nenajdou místo!"
Ranilo mě to, ale nebrečela jsem. Nechci opustit svůj domov i když že nemám na výběr. Najednou jsem ucítila pachuť kouře na jazyku. Byla jsem jako v transu, stála jsem na místě, místo toho abych utíkala pryč. Než jsem se zorientovala co se stalo, tak všude byl oheň. Věděla jsem že pokud vylezu oknem vesničané mě zabijou, ale pokud zůstanu tady tak zemřu určitě. Najednou se mi zdálo že řešení tohoto problému leží pod kobercem. Když jsem ho posunula někam do háje, objevila se tam cesta dolů. Věděla jsem, že pokud chci žít, musím tamtudy jít. Proto jsem na nic nečekala a skočila dovnitř když zrovna padala střecha.
"Netušila jsem že mám pod domem vykopaný tunel." Přemýšlela jsem v hlavě. Konečně jsem viděla světlo, a ze všech posledních sil jsem se dobelhala na konec tunelu. Došlo mi že jsem u východu vesnice, a přemýšlela jsem co udělám dál. Nakonec jsem se rozhodla že půjdu hledat cestu do Konohy, jelikož je nejblíž. Sice mi trhalo srdce všechno tam nechat, ale neměla jsem na výběr.