Tmavým lesem se procházel bílý vlk. Všude kolem něj byly plameny, no ne ledajaké plameny, tyto byly modré.
Vlk, respektive vlčice se zastavila a nastražila uši. Zaslechla tichý, tlumený zvuk kroků, nejspíše nějakých menších tlapek. Vlčice se rozhlédla, ale nikoho kolem sebe neviděla. Zavrtěla hlavou a rozešla se dál, nehledě na pokračující zvuk kroků. Našlapovala opatrně a neustále se rozhlížela.
Za chvíli sebou prudce trhla, uslyšela hlasité zapraskání listů spadaných na zemi. Vlčice se neudržela a zavrčela: „Přestaň si se mnou hrát."
Žádná odpověď.
Náhle se však mezi stromy, ze kterých už opadávaly listy něco mihlo. Malé stvoření – zajíc. Jen malý zajíc dokázal paranoidní vlčici tak vystrašit. Otráveně protočila očima, ale zajíce nechala být. Hlad stejně neměla.
Vlčice zkroušeně pokračovala v cestě. Nevěděla kam jde ani proč, prostě jen šla. Ocas jí zplihle visel dolů, stejně jako uši. Náhle vypadala vyčerpaně, oči měla napůl zavřené a tlapy se jí skoro podlamovaly.
Pak zakopla o hromádku oranžových spadaných listů. Povzdechla si a vstala, jenže to samé hromádka. Také vstala.
Ono totiž tak úplně nebylo listí, nýbrž malé lišče.
Kaštanové oči se mu zděšeně zaleskly.
Vlčice na tvorečka civěla a pak roztáhla pysky do úšklebku.
„Co tu pohledáváš tak samo, liščátko?"
„Maminka... Kde je...?" rozhlédlo se kolem sebe. Hrozně se třáslo a při pohledu na velkou zjizvenou bílou vlčici vyděšeně kníkalo. Stáhlo uši k hlavě a ocas mezi nohy.
Vlčice si ale evidentně tu situaci, kdy se jí malý tvoreček bojí užívala.
„No, to já nevím. Nechceš jít ale se mnou?" zeptala se sladce.
„Ne." Tichounké, ale nekompromisní 'ne' vlčici velmi pobavilo.
Z křoví ale vylezla další liška, trochu starší, ale stále velmi mladá. To nemohla být matka liščete.
„Co chceš?" zavrčela na ni vlčice.
„Nechte moji sestru jít se mnou," poprosila mladá liška. Byla ale také vyděšená, vše sledovala jen z křoví.
„Nic jsem jí přeci neudělala..." protočila sněhově bílá vlčice očima.
To už se ale malé lišče vrhlo po jejím krku. Nemohlo jí ublížit a vlčice to věděla, ale reflexy ji donutily násilně ze sebe lišče strhnout, čímž se odkutálelo pryč s bolestným kňučením.
„Promiň!" vydechla vyděšeně. Liščátka jí bylo líto. Pravděpodobně si udělalo něco s tlapou a mělo šrámy na těle. Vlčice si to ani neuvědomila, ale ta pokroucená tlapa bude lišče doprovázet nejspíš už nadosmrti.
Lišče se jen smutně zvedlo a dokulhalo ke starší lišce. Ta se na vlčici nenávistně podívala, ale vlčice si pomyslela, že jí na té malé asi tak nezáleželo, když se jí ani nevydala pomoct.
Pohledy lišek se vlčici zabodly do srdce jako tisíce dýk.
„Já nechtěla..." řekla ještě tenkým hláskem, ale to už obě rezavá stvoření byla pryč.
Vlčice zkroušeně sklopila hlavu a posadila se na zem.
Vypadala, že se nad něčím zamýšlí.
„Promiň Cresi, ale už mě to nebaví. To pírko mi do teď po tom všem udržovalo chladnou hlavu, ale zároveň mě to týrá... Promiň..."
Rychlým pohybem si z krku sejmula náhrdelník s modrým pírkem a položila ho na suchou zem. Rázem jí liščete už tak líto nebylo.
Povzdechla si, oklepala ze sebe spadané listí a jedním skokem byla pryč.
VYSVĚTLENÍ: Tento díl není úplně pokračování, ale ukázka jak by to zhruba bylo později.
VYDÁVÁNÍ: Vydávat tu asi nějak intenzivně nebudu, ale budu se snažit.
KAPITOLY: Budou pravděpodobně kratší a budou se nepravidelně střídat pohledy Blizzard a Thareta (nová postava).
To je vše, co jsem chtěla říct :3 Prolog trochu zvláštní, heh.
V příští kapitole se k celé knize ještě trochu víc vyjádřím.
💙Bloody💙
ČTEŠ
Plameny smrti
Adventure[Pokračování mojí první knížky Modrý Oheň. Pro porozumění si ji přečtěte, Plameny Smrti na ni mírně navazují a mohly by spoilerovat. Spoilerovat může i tenhle popis, tak pokud si to nechcete zkazit - tohle je poslední varování.] ••• Blizzard se stál...
