ZTRACENÁ (Shawn Mendes)

6.

Vyběhla jsem z restaurace a běžela po chodníku pryč. Bylo mi jedno kam, hlavně ať jsem od toho chlapa co nejdál. Teď už mi bylo jasné, že to nebyl jen pouhý sen. Byla to vzpomínka. Doopravdy se to stalo.
Běžela jsem a z očí mi tekly slzy. Proč jsem si musela vzpomenout zrovna na to? Byla bych raději, kdybych se nevzpomněla na nic. Kdo ví, co dalšího jsem zažila...
,,Počkej. Zastav!" uslyšela jsem za sebou křik.
Přidala jsem na rychlosti. Teď už jsem neběžela po chodníku. Běžela jsem po prašné cestě, a po stranách byly lavičky a stromy. Musela jsem běžet parkem.
,,No tak. Počkej na mě!" uslyšela jsem znovu křik. Tentokrát blíže než předtím.
Přidat na rychlosti jsem už nemohla, nohy mě bolely a lapala jsem pomalu po dechu.
,,Zastav se."  křikl a chytil mě loket.
,,Ne! Pusť mě!" už jsem nedokázala dál běžet, tak jsem zastavila a chtěla se mu vytrhnout. Držel mě však pevně a chytil mě i za druhý loket.
,,To jsem já, Shawn." zatřásl se mnou.
,,Ale já myslela..." Proč jsem nepoznala Shawnův hlas? Musela jsem mít halucinace a myslela si, že za mnou běží ten chlap.
,,Co se stalo? Proč jsi utekla a nezastavila, když jsem na tebe volal?" stisk jeho rukou povolil.
,,Myslela jsem, že jsi ten chlap, který na mě zíral."
,,Kvůli němu jsi utekla? Znáš ho?" Pustil mě a dal si ruce do kapes od kalhot.
,,On byl v tom snu. Nebyla to jen noční můra, jsem si jistá, že to byla vzpomínka." setřela jsem si rukou slzy z obličeje.
,,A co se ti zdálo?"
,,On.... Ubližoval mi. A nebyl v tom snu sám, ale neviděla jsem jim do obličeje. Jen tomu z restaurace." zamrkala jsem, abych zahnala přicházející slzy.
,,Panebože." přitáhl si mě do náruče.
,,Promiň, že jsem ti zkazila oběd." zamumlala jsem mu do hrudi.
,,Ty za to nemůžeš. Chceš jít domů nebo se vrátit do restaurace? Ten chlap odešel hned jak jsi vyběhla." pohladil mě po vlasech.
,,Do restaurace ne." zavrtěla jsem hlavou a odtáhla se.
,,Tak půjdeme domů."
V tichosti jsem Shawna následovala. Celou cestu jsme nepromluvili.

,,Udělám kuře s brambory." oznámil Shawn, když jsme přišli k němu domů.
,,Můžu ti pomoct?"
,,Jasně." přikývl.

V kuchyni dal Shawn rozehřát troubu a já oloupala brambory.
,,Co děláš?" začala jsem se smát, když jsem oloupané brambory hodila do hrnce s vodou. Shawn měl ruku v kuřeti a kroutil s ní. Vypadalo to opravdu vtipně.
,,Plním kuře nádivkou." vytáhl ruku a pod tekoucí vodou si jí umyl.
,,Aha." vytáhla jsem brambory z vody a nakrájela je na čtvrtinky.
,,Do hajzlu." zaklel Shawn, když dal kuře do trouby.
,,Co se děje?"
,,Mám tam hodinky!" za pomocí chňapky vytáhl plech s kuřetem z trouby.
,,V tom kuřeti?" začala jsem se smát.
,,To není vtipný. Ty hodinky mám po tátovi!" strčil ruku do kuřete. Smích mě okamžitě přešel. Za chvilku už hodinky naštěstí držel v ruce, i s nádivkou.
,,To bych nedělala." vzala jsem mu špinavé hodinky z ruky, když se chystal dát je pod tekoucí vodu.
,,Mohla by se ti do nich dostat voda." vysvětlila jsem. Bylo zajímavé, že jsem něco takového věděla, když mi pamět nesloužila.
Vzala jsem utěrku, namočila ji trochou vody a hodinky otřela od nádivky. Pak jsem je kuchyňskou utěrkou osušila a byly jako nové.
,,Děkuju." usmál se, když jsem mu je podala a zapnul si je na zápěstí.
,,Není zač." úsměv jsem mu oplatila.
Shawn dal zpět kuře do trouby a nastavil minutku.
,,Ty brambory budou vařené nebo je chceš udělat nějak jinak?" zeptala jsem se.
,,Opečeme je na pánvičce. Ale ještě je čas."
,,Dobře." přikývla jsem.
Nastalo trapné ticho. Nevěděla jsem o čem mluvit a on zřejmně také ne.
Stáli jsme u kuchyňské linky a zírali na sebe. Z nervozity jsem to ale dlouho nevydržela. Stočila jsem pohled k zemi a zkoumala podlahu.
,,Nemusíš odvracet zrak." udělal dva kroky ke mě a prsty mi nadzvedl bradu do úrovně jeho očí.
,,Máš nádherné oči. Mají zajímavou barvu." vpíjel se mi pohledem do očí. Hypnotizoval mě těma jeho karamelkama. Bylo zvláštní, že jsem najednou přestala být nervózní.
Začal se ke mě sklánět a pohledem teď hypnotizoval mé rty.
Chtěl mě políbit? Chtěla jsem mu to dovolit?
Najednou se ozval zvonek a já leknutím nadskočila. Hlavou jsem Shawna bouchla do brady.
,,Proboha, promiň. Nechtěla jsem."
,,Půjdu otevřít." mnul si dlaní bradu.
Políbili by jsme se, kdyby se neozval zvonek? A kdo to vůbec zvonil?
Děkuji moc moc za všechny ohlasy. Moc si toho vážím 💖💖💖