One direction - the secret

One direction - the secret 10

Tak jsme konečně u desátýho dílu!:D  já vím, že mi trvalo se dokopat k tomu něco napsat, ale... prostě se mi nechtělo, vůbec nebyla chuť. Moc hektickej tejden. Ale teď mám volno, takže něco sepíšu. Neručím za délku, takže pardon. ^^ Snad se vám to bude líbit.><

Harry:

"Kdes byl?" zařval jsem na Louise hned, co vešel do dveří jeho ložnice. Překvapeně na mě zůstal zírat. Z očí mi šlehali blesky a on jako by to viděl, o krok poodstoupil. Ne on se mě nemá bát, kurva. 

Vstal jsem z postele abych ho mohl sevřít v náručí, ale on před sebe natáhl ruce aby mi naznačil, že nechce. 

"Kdes byl, Louisi?" zopakoval jsem o něco tišeji ale zato víc nasraněji. 

"Jak jsi se sem dostal, Harry?" 

"Normálně. Recepční. A kdes byl ty?!"

"Kdy jsi to stihl?" nakrčil obočí a obešel mě aby si sedl na posteli.

"Nevim. Vyjel sem chvilku po tobě. A kurva řekni mi do hajzlu, kdes byl!" vyštěknul jsem na něj a došel znovu k němu.

"Nemusím ti říkat nic. Posral sis to sám!" oplatil stejným tónem a přetáhl si přes hlavu svršek. "a teď vypadni, Harry."  

Nevěřícně jsem na něj valil oči. On že mě vyhazuje? dobře. Možná sem s Mikem v tom taxíku neměl chlastat. Ale, tohle ne, kurva. Nemůže mě přece jen tak vyhodit. Nervně jsem začal přecházet před postelí sem a tam.

"Řek' sem, abys šel," povzdechl si a prohrábl vlasy. "chci spát a ty mi tu zavazíš. Jen se na tebe podívám a chce se mi zvracet. Podvedl si mě. Chápeš to? zradils mě a já,-" zlomil se mu hlas a to mě donutilo se zastavit. 

Sedl jsem si vedlě něj do postele a i přes jeho protesty si přitisknul jeho hlavu na hrudník. 

"Promiň, Lou. Promiň. Odpusť mi to." 

"Ne, sakra ne. Udělals to jednou, proč ne znovu? já tohle nechci. Hodně to bolí víš?" odtáhnul se a postavil k oknu.

"Pokud teď hned nevypadneš, zavolám ochranku."

"Louisi, to přec-"

"Vypadni už sakra!" 

Možná má právo bejt nasranej, ale nemá právo mě vyhazovat. Nasraně jsem odešel ke dveřím a cestou pěstí praštil do prosklené skříně. Zhodil fotky z poličky a kopnul do komody na které stála televize.

Ta se nebezpečně zakývala, ale nespadla. Jaká škoda. Moje klouby nevypadali nejlíp ale mě to bylo u prdele. Zabouchl jsem za sebou a odešel do svýho pokoje. A tam, tam masakr pokračoval. 

Ničení nábytku ve mě vyvolávalo zvláštní uklidnění stejně jako pěsti ve zdi. Po půl hodině demolování začala klepat ochranka hotelu. Ignoroval jsem to. Nepotřebuju žádný zasraný kázání. 

Začal mi zvonit mobil. Na vteřinu mě napadlo, že by to mohl být Louis. Ale pletl jsem se. Mike. 

"Co chceš?"

"Dojeď za mnou."

"Hm..."

"Pošlu ti adresu."

Zavolal jsem si taxíka, vzal bundu a prošel okolo ochranky stojící před mým pokojem spolu s Niallem, Liamem a Zaynem. Ti se za mnou vydali, ale setřást je nemohlo být jednušší. Nadiktoval jsem adresu a vyjel. 

Malej penzion, celkem zapadlej. Zazvonil jsem  a otevřela stará bába. Usmívala se od ucha k uchu těma falešnejma klapákama. Za ní se objevil známej obličej kterej mě pak vtáhnul dovnitř a něco španělsky řekl. 

Mike mě odvedl do ložnice kterou osvětlovala malá lampa. Popadla mě chuť ji rozmlátit, ale Mike mě z přemýšlení vythnul. Naše rty se proti sobě pohybovali naplněný mojí nasraností a jeho chtíčem. 

Jeho polibky na mě působili jako jed. Nechtěl jsem se ho znovu dotýkat. Jenomže to nešlo. Je jako droga. Zkurvená droga. Do hajzlu. 

"Vidíš? vždycky skončíme spolu," uchechtl se Mike když si rozepínal kalhoty. "sme si souzení, oh... kurva, vyrost si..." vypadlo z něj když i moje kalhoty skončili na zemi. Olíznul si rty.

"T-tohle nepůjde, kurva. Ne, nech toho," chytil jsem ho za vlasy a zavřel oči. "Miku, kurva." 

Louis:

Rozbitou vázu můžeš znovu slepit, ale krásu jí to nevrátí, že? platí to i o vztazích. Je to trapný. To mezi mnou a ním. Vždyť on byl ten, co se zamiloval první. Ne já. Tak proč z toho vylezu špatně já a ne on? neměl jsem mu dávat šanci.

Jsem ubohej slaboch. Je vtipný jak se můžem zamilovat do někoho, o kom myslíme, že ho známe. A ono ne. Neznám ho.

Zrůda. Zmetek. Nic jinýho Harry není. Zítřek si užiju s Amandou a na něj zapomenu. Nesmím ho nechat aby se mi dostal pod kůži. Pokud už se mu to nepovedlo.

A ještě mi rozmlátí pokoj. A fotky... sbíral jsem střepy a říznul se přitom do prstu. Zhypnotizovaně jsem na onu krev zíral. Ani nevím proč jsem se sebral a šel z pokoje do toho jeho. 

Klepal jsem jako hlupák, neotvíral. Možná mě jen nechtěl vidět. Nebo odešel. S povzdechem a slzama v očích jsem došel zpátky a vzal telefon.

Mozna jsi me chtel jenom potopit. Znicit. Nevim proc jsi to udelal. Co jsem provedl spatne. Ani nevim jestli te chci jeste nekdy videt nebo spis jestli to zvladnu. Takze... takze odjizdim, Ha- ne, i tvoje jmeno me boli. Jsi na sebe doufam patricne hrdej. Mas na co. Povedlo se ti to. 

Váhal jsem jestli to poslat. Ani nevím kam bych jel. Ale tady zůstat nechci. Přes zaslzené oči jsem stisknul tlačítko pro odeslání a čekal, jestli odepíše. Čekal jsem do rána. Ale ani se neobtěžoval něco odepsat.

Vyčerpání z breku mě dohnalo ke spánku. Klidnýmu, bezesnýmu. A hlavně, spánku bez bolesti jménem Harry.

Takže, teď dlouhá řeč o tom, jak moc se omlouvám, že díl je nic moc. A místy řekla bych možná zmatenej, ale please. Neukamenujte mě. Mám příliš happy day na to, abych se do toho pořádně mohla ponořit a depku z toho nechci. Já se polepším, jo? 

Takže, snad jste aspoň trošku spokojení a pokud budete chtít, pokusím se další díl napsat co nejdřív, ok?^^#