One direction - the secret

One direction - the secret 9

Harry:

Odtáhnul jsem se od Mika abych mohl zařvat na celý kolo, že hraje moje další oblíbenná písnička ale jemu se ani trochu nelíbilo, že jsem odtrhl rty od jeho. Přitáhl si mě za tričko blíž k němu. Ani nevím kde skončila moje mikina, ale nějak mě to netrápilo. 

Ponořili jsme se znovu do polibku když mi někdo zaťukal na rameno. Nevrle jsem se otočil a chtěl něco hnusnýho říct. Jenomže alkohol se z mý krve najednou vytratil do poslední kapky a mysl se vrátila zpátky do normálu.

"Sakra, co tu děláš?" vyjekl jsem na Louise. Vypadal hrozně. Na tvářích zrůžovělých vztekem se rýsovali mokrý cestičky od slz. Rty stáhnutý do pevný mračící  se linky a oči plný bolesti. Zadoufal jsem, že nic neviděl, že má možnost sladké nevědomosti, ale myslím, že tomu bylo spíš právě naopak.

Napřáhl se a vrazil mi facku. Zaštípalo to ale nemůžu říct, že mi ji nedal oprávněně. Posral sem to. Posral jsem to pokaždý, když  byl Mike v mý přítomnosti a teď tomu nebylo jinak. 

Louisovi oči kmitali ze mě na Mika a zase zpátky. Nic neříkal. A to bylo možná ještě horší. 

"Tak tohle je ten kvůli kterýmus' mě odmítal?" zeptal se Mike. Najednou stál blízko mě a držel mě okolo pasu. "Je celkem sladkej,"

"Jak si mohl?" zaúpěl Louis když se ke mě otočil zády a šel hromadou lidí k východu. Sral jsem na mikinu a šel za ním. Volal jsem na něj, ale on šel pořád dál a když už byl kousek ode mě, rozběhl se, aby byl ode mě co nejdál. 

Najednu stranu chápu proč, ale na druhou si říkám, že se zas tolik nestalo, ne? tolik k úžasnýmu způsobu rychlýho vystřízlivění. S povzdechnutím jsem se za ním rozběhl, ale on nastoupil do taxíku a jel pryč. 

"Citlivka." ušklíbnul se Mike, zatím co mi podával mikinu. "Půjdem ke mě?" usmál se a mě se poprvý, za celou dobu co toho kreténa znám z jeho úsměvu chtělo blejt.

Louis:

Nemůžu uvěřit, že se předemnou s někým líbal. Dobře, nevěděl o mě ale to mu nedává právo mě podvádět. Nebo jo? ne, ne, ne! jasně, že ne. 

Začal mi vibrovat telefon. Myslel jsem, že to bude Harry s prosíkem, ale tomu to je všechno asi úplně putna. Volala Amanda. S hraně šťastným tónem jsem to zvednul.

"Ahoj Loui, prosím tě, neměl bys zítra čas?" 

"Aho, proč?"

"Vím, že je to děsně na rychlo, ale moje máma mě pozvala na večeři a vydupala si, že mám přivíst doprovod..."

"Nic neříkej, rád půjdu." 

"Vážně? děkuju! jsi moje záchrana. Ale teď už musím jít, vybitej telefon. Pak ti pošlu podrobnosti, ok?"

"OK."

"Dobrou, Louisi." určitě se teď usmála. Aspoň přijdu na jiný myšlenky. A vlastně... kam se hnu já, hnou se novináři. Stačí když si na twitter napíšu kam půjdu a oni nás s Am budou určitě někde špízlovat.

Že bych se nechal přistihnout, jak svoji fake přítelkyni líbám? co by na to asi Harry řekl? každý stejným dílem. Jsem naprosto v právu mu to vrátit. Teda doufám. Možná bych na něj neměl bejt naštvanej, že mě podvedl,...

Ale ono to bolí. Fakt to strašně bolí. Když zavřu oči, vidím jak tam líbá toho blonďáka. Je to nechutný. Nestačím mu snad? co má on a já ne? piercing v obočí a rtu. Ale kdyby Hazz jen slovem naznačil, klidně bych si to píchl taky.

Udělal bych pro něj první poslední. A dokonce bych byl i schopnej mu to odpustit. Nešlo by to sice hned... ale nebudu se o to pokoušet. Proč taky? on není schopnej mi napsat jedinou sms! proč bych se teda já měl obtěžovat?

Taxík dojel na zadanou adresu a já chtěl zaplatit. 

"Nejste vy ten zpěvák z toho boybandu?" 

"Jo,"

"Moje dcera vás miluje!"

"To... je milý, dík. Moh' bych-"

"Ne, to bude zadarmo!"

"No tak díky."

"Jen můžu poprosit? že byste si tady vzal kus tohohle papírku, počkejte," taxikář na kus papíru začal něco psát černým fixem a pak mi ho podal. Podíval jsem se na něj. Téměř nečitelným písmem na něm bylo načmáraný jméno. Phoebe Larencova.

"Můžu si vás takhle vyfotit?"

"Jo, proč ne. Maličkost." nechal jsem se od něj vyfotit a pak i sním. Pár minut mi povídal o jeho dceři a o tom, jak moc mě miluje a ve dne v noci o mě mluví. Já taky miluju svoje fanoušky, jsem rád za všechnu jejich pozornost ale... tohle je už posedlost a děsí mě to.

Díky tomu chlapíkovi, jménem Max, jsem přišel na pár minut na jiný myšlenky. Pak mu ale zavolal další zákazník a musel jet. S mávnutím na rozloučenou jsem šel do hotelu. 

Vrátný mě pozdravil se cvičeným úsměvem a recepční mi nevěnovala pozornost. Vyjel jsem do svýho patra a odemčel dveře. Zkopl jsem boty a po tmě šel do ložnice. Užuž jsem se chtěl vyslíct a jít spát, ale čísi silueta sedící na mojí posteli mě zarazila.

Kdo chce další díl?oO ^^