One direction - the secret

One direction - the secret 4

Věnováno Verče, děkuju, žes mě dokopala k tomu napsat další díl. Protože bez tebe by se to nestalo. Díl je sice kratší, ale to snad nevadí. Snad se ti bude líbit!^^

Harry:

Ani nevím jak rychle jsem utíkal, ale po chvilce jsem už stál před dveřma Louiho pokoje. Prozvonil jsem ho, jak bylo v plánu. On mi urychleně otevřel a já se rozhlídnul po chodbě. Nikde nikdo. Zaplul jsem do jeho apartmá a opřel ho zády o dveře.

Usmíval se na mě a já měl co dělat, abych se neutopil v jeho očích. Proto jsem ty svoje zavřel a přitiskl rty na ty jeho. Ruce mi samovolně vjeli pod jeho pruhované tričko a on musel přerušit náš polibek, aby se neudusil. Chytil mě za jednu ruku a odvedl na gauč, kde to všechno vlastně začalo.

"Tak co se stalo?" sice se mi moc nechtělo řešit problémy v tom malém čase, který pro sebe máme. Ale nedalo se nic dělat. To co mezi náma možná bude není něco, s čím můžeme jen tak vyjít ven. I když bych si to přál. Aby každý věděl, že tenhle dokonalej kluk je můj.

Jenomže není, není to nic oficiálního. Když jsem tam tak seděl vedle něj a sledoval každý jeho výraz, gestikulování... usmíval jem se. Jako idiot. Protože u něj to ani jinak nešlo. Takovej můj malej anděl padlej z nebe, co  mi měl ukázat cestu kterou se mám vydat.

"Prostě mi kluci vzali telefon a viděli sms od tebe. Zpanikařil jsem," rozhodil rukama v bezbranném gestu a podíval se jen na sekundu jinam, než pohled znovu brátil na mě. "řekl sem jim, že mám holku. Co úplně náhodou vypadá jako ty. Ale oni si nevšimnuli," 

Takže taky fajn. Teď ještě sehnat holku, co se mi bude sápat po mým boobearovi. To se mi ani trochu nelíbilo. Jenomže to tak možná bude lepší, ne? kdyby se o nás dověděl někdo mimo kluky, bože. Ani si nechci představit, co by následovalo.

Ale určitě by to nebyl společnej dům někde mimo zlý lidi s adoptovanou dcerou Darcy. Spíš pěkný odlučující peklo ničící mě pomalu zevnitř. Ne, tohle se fakt stát nesmí. Kousnul jsem se do rtu. Nikdo mě nenapadal. 

A ani jsem nechtěl aby Louis nějakou doopravdy někde zflirtoval. Povzdechl jsem si a on mi prstem přejel po tváři. Vlastně ani nevím, proč se mi do očí nahrnuly slzy. Prostě tam najednou byly. 

"Harry, to bude dobrý," zamumlal a povzbudivě se usmál. Jenomže já mu to nežral. Každý tajemství jednou praskne. A nechci vážně ani myslet na to, co se stane s tím naším. 

"Nesmíme to nikomu říct, Loui. Nikomu," na posledním slově jsem si dal obvzlášť záležet. A on jen tiše přikývnul. Vypadal že přemýšlí. Možná nad tou holkou, možná nade mnou. Jestli udělal dobře. Co když teď pochybuje?

Hlavou mi běžela snad miliarda otázek ohledně toho, co bude. Upřímně, bál jsem se. Hodně. Jenomže to jsem mu nemohl říct. Chtěl jsem jen zase vidět ten jeho úžasnej úsměv. Proto jsem ho položil zády na gauč a sedl si na něj obkročmo.

"Víš to?" 

Nechápavě se na mě podíval a povytáhnul jedno obočí. A já se jen pobaveně usmál a naklonil k jeho uchu. Ruce jsem měl opřené na jeho hrudníku, takže jsem krásně mohl cítit, jak začal zrychleně dýchat když ucítil můj dech na uchu.

"Že jsi ukradl moje srdce. A pak to, že miluju všechny části tvýho těla," šeptal jsem zřetelně každé slovo a na potvrzení těch posledních jsem pravačkou sjel až na jeho nohu a pak zase zpátky až k vlasům. 

Políbil jsem ho na lícní kost a pak se rty stále přitisknutými na jeho kůži přesunul k těm jeho. Přímo na mě křičeli, ať je ochutnám. A já jakožto hodný kluk jsem musel poslechnout. Vpil jsem se do těch dvou plátků růží a zase málem roztál nad tím, že líbal jako bůh.