One direction - the secret

One direction - the secret 15

Louis:

On neměl bejt ten, kterej se bude sklánět nad Harrym a bude hladit jeho bezhybný tváře. A líbat jeho němý rty. To všechno, to všechno jsem měl dělat já. Když uslyšel klapnutí dveří, zvedl hlavu a ušklíbnul se.

"To ti to trvalo," prohrábnul si vlasy dozadu z čela a narovnal. "myslel jsem si, že nedojdeš. Takže ty jsi ten, kvůli kterýmu tolik povykoval, než mě ošukal?" 

"Proč prostě nedržíš hubu?" 

"Kam jsi dal slušný vychování? ani se nepředstavíš," sednul si na židli vedle postele a ta pod jeho váhou neváhou tiše zaskřípala. 

Zavrtěl jsem hlavou a párkrát zamrkal ve snaze zahnat slzy, když položil ruku na tu Harryho. Dostal jsem takovovou malou srdeční zástavu a měl chuť tomu zmetkovi rozbít hubu.

"Já jsem Mike,"

"A mě to nezajímá." otočil jsem se a se skousnutím spodního rtu odešel z pokoje. Zase zdrhám. Je to až směšný. V čekárně seděli kluci včetně Harryho mamky a Amandy, která se okamžitě vyřítila ze židle ke mě. Skočila mi okolo krku a něco šeptala, ale já ji neposlouchal. 

Hlavu jsem měl plnou Harryho a toho hnusáka Mika. Co měl on a co já ne? Harry... odstrčil jsem svoji přítelkyni a rychle odběhl pryč. Slyšel jsem, jak zamnou kluci volají dokonce i to, jak zamnou běží, ale nezastavil jsem se a běžel dál. Moc dobře jsem věděl, že dřív nebo později by se Anne vyptávala, co se jejímu synovi přihodilo.

Jenomže jak bych jí to mohl říct, když já sám nevím? sakra. Z tohohle celýho je mi zle. Harry je v kómatu. Ani pořádně nevím, co mu je. Stačí ale vědět, že je u něj on. Nemyslím si, že by mě tam Hazz chtěl. Prostě zase uteču. Ale tenrokrát fakt. 

Utíkal jsem dost dlouho stejně jako Zayn i Liam. Jenomže já je přechcal nastoupením do taxi kousek za nemocnicí. S tím už nemohli dělat nic, krom neustálýho volání. Proč jsem ten telefon nenechal Liamovi. Teď mě budou furt otravova, super. 

Mohl bych si přečíst všechny SMS od Harryho. Ale to bych si to pak mohl ještě rozmyzlet, což nechci.

Prostě pojedu domů. Jo, jet domů je super nápad.

O tři měsíce později, Harry:

Nademnou se skláněla blonďatá kštice. Pootočil jsem hlavou a slyšel radostný vykřiknutí. Protočil jsem unaveně očima a snažil se najít někoho, koho bych rád viděl. Nebo znal. 

"Harry, sakra, tys nám ale dal,.." otočil jsem pozornost zpátky na blonďáka a zkoumavě si ho prohlížel.

"Kdo jsi?" vypadlo ze mě a on se zatvářil překvapeně. Vypadal, že přemýšlí, než konečně odpověděl.

"Harry, chodíme spolu."

"J-jo?" 

"Jo. Měls nehodu na motorce a byl tři měsíce mimo,.. neříkej mi, žes zapomněl,-" položil si ruku na pusu a zavřel oči. Nemohl jsem se na něj dívat a tak je taky zavřel.

Místností se ozvalo pípnutí, když zazvonil na sesternu a hned byla v pokoji celá skvadra lidí, který jsem nepoznával. Mezi nimi byly i dvě holky. Jedna se představila jako Amanda a druhá tvrdila, že je moje matka. Což jsem vyvracel, protože bych si snad svou matku pamatoval, ne?

Stejně mi ale připadalo, že něco, nebo někdo chybí. Opravdu jsem teplej? ten kluk, Mike, mi pomohl sednout abych si mohl poslechnout doktora jak říká, že pokud všechno půjde jak má, propustí mě. Amanda se omluvila, že si půjde zavolat, což mi bylo jedno.

Všichni z pokoje postupně odcházeli, až na mýho nejspíš kluka. Z jeho doteků jsem ale neměl motýly v břiše, jako by mi byl cizí. Doktor říkal, že se mi paměť může vrátit, ale že to není pravidlem. Že prý mám bejt rád, že vůbec žiju. Jenomže skrz to prázdno co jsem cítil jsem si připadal spíš mrtvej...

Velký sorry že díl nebyl tak dlouho, psala sem ho jenomže se mi vypl notebook a díl v háji. Takže přicházím s laciným druhým pokusem. Už to není ono, zapomněla jsem co sem předtím pořádně psala, protože to píšu za pochodu. Takže znovu, velikánský sorry! ._. snad to ještě bude někdo chtít číst. Každopádně, komentujte prosim, ať vim jestli to ještě psát. See ya, love ya, good night. *it's 00:02*