One direction - the secret

One direction - the secret 16

Harry:

Z nějakýho důvodu doktor nechtěl, ať jedu zpátky do Holmes Chapel, ale ať zůstanu tady v berlíně. I když to fatálně narušilo naše turné. Upřímně, ani si nejsem jistej, jestli umím zpívat, ale podle ostatních jo a ne špatně.

Cítil jsem se divně, když se zavřeli dveře hotelovýho pokoje a já byl najednou úplně sám.

S povzdechnutím jsem šel najít ložnici. Málem to semnou seklo. S rukou na srdci a vykulenýma očima jsem o krok couvnul a měřil si pohledem kluka přibližně v mým věku, jak sedí na mojí posteli a zkroušeně se na mě dívá.

"Kdo jsi?"

"Fakt nevíš?" zavrtěl jsem hlavou a z jeho mírně pootevřených rtů vyšlo tiché povzdechnutí. Ani nevím, proč mi myslí probleskla myšlenka, jak jsou jeho rty,.. sakra, musím uvažovat racionálně!

"Měl by,.. měl by jste jít."

Vstal z postele, bože. Je tak malej! kousnul jsem se do rtu.

"Nesvlíkej mě pohledem, jsem přece cizí, ne?"

"C-co?" kouknul jsem se do jeho modrých očí. Vypadal pobaveně. Zastavil se kousek ode mě a přejel mi dlaní po tváři a pak ji položil na moje rameno. Ještě o krok přistoupil blíž a jemně, jako by se bál, že mě rozbije mi dal letmou pusu na rty.

"Potřebuješ čas, že jo?" jeho hlas zněl naléhavostí. Měl bych ho hned vyhodit. Jak se sem sakra dostal?

"Kdes vzal kartu?"

"Tenhle pokoj,.. byl tak trochu náš." ušklíbnul se.

"Mám kluka."

"Jo, mě. Než jsi mě,.. eh."

"Neznám tě, to zaprvý a za druhý, co?"

"Měj se, Hazz."

Otevřel dveře a zmizel pryč. Aniž by mi řekl, kdo je. Co to mělo znamenat? prohrábnul jsem si vlasy a stoupnul si před zrcadlo na skříni. Takže tohle jsem já? kudrnatý vlasy trčící do všech stran, zelený oči, velký rty a spousta tetování vykukující skrz bílý tričko. 

Plácnul jsem sebou na postel a vyšmátral z kalhot telefon. Stisknul jsem nahoře tlačítko pro zapínání a on se chvíli rozbíhal, než na mě z tapety vykoukli dvě vykulený modrý oči, otevřený, ostře řezaný rty a já jak mu dávám pusu na tvář. Chodím s Mikem, ale mám na tapetě fotku toho kluka?

Rozhodl jsem se pro jediný možný řešení. V kontaktech jsem našel Mika a vytočil jeho číslo. Teď jen doufat, že mám kredit.

"Harry? stalo se něco?"

"Jo, vloupal se sem jeden kluk."

"Cože?! jsi v pořádku?"

"Jo. Jsem v pohodě. Říkal, že spolu chodíme, než jsem teda něco provedl teď sem ho viděl na tapetě telefonu,.. kdo to sakra je?"

"Pomalu, zlato. Dojdedu k tobě, jo?" 

"Hm,.." típnul jsem hovor, hodil mobil pod polštář, pod kterým byly klíče. Nepoznával jsem je, tak jako téměř nic a v sedě si prohlížel přívěsky na nich. 

Dveře se otevřeli a z chodby se ozýval dupot. Obrátil jsem tam svou pozornost. Mike přece nemá kartu od dveří. 

"Oh, tak tady jsem je nechal." ten kluk, co tu předtím byl. Natáhnul ruku ke mě a já netušil, co sakra chce. A proč si sem chodí jako by mu to tu patřilo?

V hlavě jsem měl pořádnej guláš. Ani neznám jeho jméno.

"Dáš mi ty klíče? nemůžu odjet,.." 

"Jak se jmenuješ?"

"Není to jedno?"

"Ne, to teda neni! proč tě mam na tapetě telefonu?" na podporu svých slov jsem si klíčky strčil do kapsy kalhot s tím, že mu je dám až mi zodpoví, co chci vědět a vytáhnul z podpolštáře mobil. Rozsvítil jsem display a ukázal mu fotku. "Kdo jsi?"

"Hazz, prostě mi dej ty klíče a já vypadnu."

"Nedám."

"Nenuť mě si je vzít násilím."

"Na to jsi moc prcek." ušklíbnul jsem se a založil ruce na prsou. Opřel jsem se o čelo postele a čekal, až z něj konečně vypadne jeho jméno.

Místnost prořízl zvonek. S protočením očí jsem vylezl z postele a šel otevřít. Mike. Fakt tu byl rychle. Vešel rovnou do ložnice nevšímaje si toho kluka. Jenomže ten si Mika všimnul hned. 

"Uh," vypadlo z něj a teprve teď si ho blonďák všimnul.

"Co tady děláš?"

"Tvůj, heh, přítel?" svraštil obočí a ušklíbnul se. "má moje klíče." 

"Nechce mi říct svý jméno." pokrčil jsem lhostejně rameny a opřel se ramenem o futra.

"Hazz, prostě mu je dej."

"Hazz?! děláš si sakra prdel, Miku?!"

Přelítával jsem po nich pohledem a snažil se porozumnět, proč si teď nadávají, jenomže nic nedávalo smysl. Tak nějak mi z toho bylo mizerně. Pocit, že mi něco uniká byl furt a furt větší. Jenomže co je to, co mi utíká?

"Přestaňte se hádat, díky." povzdechnul jsem si a promnul spánky.

"Tak ať ti neříká tak, jak můžu jen já, kurva!" vykřiknul a uraženě rozhodil rukama.

"Louisi, malej hloupej Louisi, Harry o tebe nemá zájem." opáčil Mike znuděně, ale ostře.

"Kdyby neměl, tak mě nezdržuje." 

OK, aspoň už vím, jak se jmenuje. 

Jenomže to, jak se rozešel ke mě a natlačil na zeď bylo tak strašidelný, že jsem se ani nesnažil jeho jméno zařadit. Jeho ruka zabloudila na moji nohu a chvíli ji prozkoumávala, než- než mi vzal klíče z kapsy. 

A pak zase odešel. Aniž by řekl jediný slovo.

"Můžeš taky jít?" otočil jsem se na Mika a myknul hlavou ke dveřím.

"Jo,.. zavoláme si, dobře?" usmál se a uvěznil mě v objetí. Jen jsem kývnul a šel mu otevřít dveře. 

"Tohle bude ještě dlouhý,.." opřel jsem se o stěnu a svezl se po ní k zemi. A bůh ví proč jsem začal brečet.

Uh, huh, wow. Už 16 díl, to je na moje poměry docela dost.:D Snad se vám tímhle předchozí díl nějak vynahradil. Líbí, nelíbí? komentáře, please. T_T LUV YA!