Broken Boys

Krevní pouto

Derek

Tak moc jsem chtěl vidět Stilese. Ale doktor mi oznámil, že nesmím mít náštěvy. V hlavě mi vířilo tisíce myšlenek.
Dokonce i to, že mi doktor lže a Stiles mě nechce vidět. Ale tu jsem se snažil ze všech sil ignorovat.

Přece jen logicky, mám leukémi a k tomu jsem prodělal zástavu srdce.
Je samozřejmé, že ke mě nikoho nepustí.
Stačila by pouhá rýma a mohl bych zemřít.

Dneska mi doktor přišel oznámit, že našli dárce. Vlilo mi to optimismus do žil. Ještě dnes mě budou operovat.
Jen škoda, že tuhle radostnou novinu nemůžu oslavit se Stilesem.

,,Pane Doktore, mohl by jste vyřídit Stilesovi, že ho moc miluju?"

Optám se opatrně doktora.

,,Jistě, až bude po všem, řeknete mu to sám."

Po hodince mě odváželi na sál. Zde už byl anesteziolog a nandaval mi masku. Ještě než jsem zavřel oči, jsem si představil Stilese.
Jeho nádherné hnědé oči, a prořízlou pusu.
Ty oči bylo poslední co si pamatuji.

Abby

Nemůžu tomu uvěřit.
Já jsem chtěla být dárkyní. Mám krevní skupinu B negativní.
A jelikož Derekova skupina je AB negativní, shoda by byla.
Ale nemůžu uvěřit, že je Táta uplně stejná krevní skupina jako Derek.

Je neuvěřitelné, jak se lidé s tak vzácnou skupinou, sejdou.
Kdybych měla spočítat pravděpodobnost tohoto úkazu bylo by to velice nízké číslo.

Stojím u Táty a držím ho za ruku.
Je to můj hrdina.

,,Miluju tě, jsi ten nejlepší Táta na světě," skloním se k němu a políbím ho.

,,Taky tě moc miluji Abby. Nic Derekovi neříkej prosím."

Řekne mi svou tichou prosbu, než ho zřízenec veze na sál.
Nevím proč to nechce Derekovi říct.
Vždyť mu tím daruje život. Ale to je můj táta. Vždy měl své důvody proč některé věci neříkat.

Vyjdu před kliniku, potřebuju nutně kafe. Takové které nezapáchá nemocnicí.
Ještě než se vydám do kavárny, cítím jak mi někdo zaklepe na rameno.
Otočím se a spatřím Maliu a Petera.

,,Ahoj Abby, jak je na tom Derek?"

Samozřejmě, že už to ví.

,,Právě mu transplantují kostní dřeň. Pak se bude čekat zhruba tři dny zda se ujme. Když ji Derekovo tělo přijme budou následovat chemoterapie.
Ale hlavní je, že se našel dárce. Díky němu má šanci se vyléčit," vychrlím na ně informace, načež mi z očí začnou téct slzy.

,,Proboha. Nemůžu tomu uvěřit, že nám to nechtěl říct. Jsem ráda, za toho dárce. Měli bychom mu poděkovat.
A co Stiles?
Jak je na tom?
Mám za ním zajít?
Kde je?"

Optá se Malia.

,,Táta, on nese to špatně. Poslala jsem ho předchvílí spát na hotel. Večer mu řeknu o tom dárci," zalžu a projistotu sklopím oči.

,,Ach smozřejmě.
Určitě trpí.
Abby, vyřiď mu, že tu pro něj jsme taky."

Prohlásí Malia.

,,Děkuji Mal, jste hodní."

Odpovím jí, a následně se nechám obejmout.

Stiles

Probudím se na nemocničním pokoji.
Je tu moc bílo.
Když se chci posadit, píchne mě lehce v pánevní kosti. Usměju se, ta bolest říká, že jsem právě zachránil život své lásce. Když už jsme u toho, chci vědět jak na tom je.
Natáhnu se a zavadím o hlavu své dcery.
Je rozkošná.
Sedí na židli a hlavu má na mé posteli.
Můj pohyb jí probere.

,,Abby zlatíčko, měla by si se jít vyspat na hotel," pohladím jí po vlasech.

,,Spal jsi hrozně dlouho tati. Bála jsem se o tebe. Doktor mě uklidnil, že tvé tělo jen potřebovalo pořádný odpočinek," zachraptí má dcerka.

,,Jak dlouho jsem spal?"

,,Dva dny."

,,Och..a co Derek? Pomohlo to?"

Podívám se na ní se strachem v očí.

,,Ano tati. Derekovo tělo to přijalo. Jen, je smutný, že jsi za ním nepřišel. Nechápe to, a já nevím co mu mám říct."

,,To je v pořádku zlatíčko. Důležité je, že to pomohlo," oddechnu si.

,,Tati, já řekla jsem to Malii. O tom, že jsi dárce. Měla jsem strach, když jsi se neprobíral.
Slíbila mi, že to nikomu neřekne," šeptne provinile Abs.

Sakra, nechtěl jsem aby to vědělo víc lidí než je nutné. Možná jsem své dceři připadal jako blázen, ale nechtěl jsem to nikdy říct.
Nechtěl jsem aby Derek měl někdy pocit, že semnou musí být, protože jsem ho zachránil.
Chtěl jsem aby měl pocit svobodného rozhodnutí, kdyby se něco mezi námi pokazilo.
Aby mohl kdykoliv odemě odejít.

Jěště jednou Abby pohladím.

,,Můžu už odtud odejít?
Chci za Derekem."

,,Doktor mi řekl, že můžeš jít hned jak se probereš."

Tak nebylo na co čekat, vstal jsem, převlékl jsem se a šel na pokoj k Derekovi.

Derek

Bylo to šílených dvacetčtyři hodin, chvílema mi bylo zle od žaludku.
Ale překonal jsem to. 
Po 24 hodinách mi přišel doktor oznámit, že mé tělo přijalo dřeň.
Cítil jsem obrovskou radost. Ještě překonat chemoterapii a můžu být z toho venku.

,,Pane Doktore?
Mohu poznat toho dárce? Chtěl bych mu poděkovat," zašeptám svůj dotaz.

,,Pane Hale, to není možné. Dárce si přál být anonymní."
Odpoví mi stroze.

Je mi to líto. Rád bych poznal člověka, který mi dal naději.
Naději na život se Stilesem.
Když už jsem myšlenkama u svého manžela, píchne mě u srdce, že není u mě.
Od Doktora vím, že už ke mě můžou navštěvy, a zatím nikdo nepřišel.  Hlavně nepřišel Stiles. Zabolí mě to.

Zavřu raději oči a pokusím se usnout. Nedaří se mi to.
Mojí hlavou víří myšlenky kde asi Stiles je a co dělá?
Možná s kým to dělá?
Jen když mi myšlenka, že by mě mohl podvádět projde hlavou, neovládnu se a z očí mi vytrysknou slzy.
Rychle si je otřu.
Nechci aby je někdo spatřil.
Když už se trošku srovnám, otevřou se dveře, a v nich stojí můj Stiles.

I když se chci zlobit, být smutný, že u mě nebyl hned. Tak moje srdce si nemůže pomoct a vytvoří mi na ústech široký úsměv.

,,Dere, jak se cítíš?"

Přistoupí ke mě můj muž.
V zavěsu za ním je i má nová dcera.

,,Právě teď se cítím šťastný. Kde jsi byl?"

Optám se.

,,Uprosila jsem tátu aby se prospal na hotelu. Potřeboval to.
Sice protestoval, ale pár prášků na spaní mi pomohlo. Proto přisel až teď," zalže mi přímo do očí Abby.

Neptejte se jak vím, že Abby lže.
Ale vím to.
Jsem psycholog.
Zabýval jsem se různými typy lidí, a pokaždé jsem věděl kdy lžou.
Zabolelo to.
Nevím kde Stiles byl.
Ale očividně to nechtěl říct mě. Nevěřil jsem, že by mi mohl Stiles někdy lhát.
Naposledy když mi lhal, to nebyla zrovna lež, která mi ublížila.
Ale tahle? Usmyslel jsem si, že na to příjdu až budu doma.
Oba na mě koukali, díky bohu za můj kamený výraz.

Tak miláčci, docela jsem se rozepsala, asi se múza zas vrátila. Snad se vám kapitolka bude líbit.
Jsem mrcha a nenechám ty dva v klidu.
Moc děkuji za votes, komentář či jen přečtení. Jste skvělý😇😊
Dnes již druhá kapitolka. Jen proto, že zitra nebude čas vydat. Tak snad vás nezklame😊