Broken Boys

Nemám nic, pokud nemám tebe.

Stiles

Dopoledne v New Yorku bylo, krásné.
To město jsem si přál vždy poznat.
Teď jsem tu.
A nejsem sám.
Konečně se cítím jako úplný člověk.
Mám vedle sebe lásku svého života.
Škoda, že Abby nechtěla jet taky.
Ale po poznámce, že nepotřebuje vidět svého Tátu jak se neustále oblizuje s přítelem, jsem víc nenabízel aby jela s námi.

No je teda fakt, že mi chybí ješte jedna věc do dokonalosti, že jsme s Derekem spolu, zatím jsme se ještě nemilovali.

A mě to sakra chybí.
Ještě teď si pamatuji jak moc užasnej v tom Derek je.

Zatímco je Derek na schůzce, rozhodl jsem se mu připravit, brzkou večeři, která by nás mohla navnadit na ložnici.
Vydal jsem se nakoupit do vedlejší ulice.
Koupil jsem Humra, a spoustu čokolády, kterou hodlám rozpustit.
Taky ovoce, jahody, borůvky, maliny a banány.

Když jsem vybalil nákup. Dal jsem vařit humra.  Začal jsem krájet ovoce.

Najednou se rozezvonila Derekova pevná linka. Okamžitě to skočilo do záznamníku, ale já se leknutím pořezal.
Sakra práce.

Kde asi má lékarničku? Vejdu do koupelny a nic. Pokračuji tedy dál.
Dojdu k místnosti, která mu slouží jako pracovna. Všude vysí nástěnky kde jsou obaly časopisu.
A kousek od dveří je skříň označená jako první pomoc.
S prstem v kapesníku, k ní přejdu a otevřu jí.
V policích jsou různé léky, a úplně na spod najdu dezinfekci a náplast.

Když už chci zavřít, všimnu si divných léků. Vemu si jedny do ruky a přečtu název.

Azathioprin.
Znám ten lék.
Babička Brit je brala, trpěla leukémii.

Ale proč je má Derek?
Panebože, on.. to není možné.
Určitě by mi to řekl. Znova se zahledím do lékarničky, má tady spoustu léků.

Posadím se do křesla. Derek nemůže být nemocný, ne teď když jsme konečně spolu. Cítím jak se mi do očí ženou slzy.
Přes slzy neslyším nic.
Až pak ucítím ruku na svém rameni.
Otočím se a spatřím Dereka.
I on má v očích slzy. Celkově vypadá vyčerpaně.
Až teď si všimnu jak je bledý. Nemusíme nic říkat. Zvednu se a obejmu ho.
Držím ho pevně a hlavu mám zabořenou v jeho krku. Cítím jeho slzy na svým rameni.
Mlčíme, ale v objetí ve kterém se nacházíme je vše co cítíme.
Odtrhnu hlavu od jeho krku, podívám se do jeho očí. Chytnu ho rukami za tvář.

,,Budeme bojovat rozumíš? Nenechám, nenecháme tě umřít. Udělám pro to cokoliv.
Spolu to zvládneme."

Mluvím pomalu, a často se zasekávám, jak se mi pláčem zadrhne dech.

Má slova Dereka ještě víc rozbrečí. Vidět tohohle silného muže brečet je na mě moc.
Z nás dvou byl Derek tím silnějším.

Oba se sesuneme na zem. Kleknu si a vemu do ruky opět Derekovu tvář. Palcema stírám jeho slzy. Zahrnuji ho polibky. Derek se pod mými, doteky a polibky uklidňuje.
Cítím jak ustávaj jeho slzy. V jeho očí spatřím obrovskou dávku pocitů. První slova, který vysloví od příchodu domů, mě naprosto odrovnají.

,,Miluju tě Stilesi," zachraptí.

Derek

Z mých plánů neříct Stilesovi o nemoci sešlo v momentě, kdy jsem vešel do bytu.
Našel jsem ho v pracovně jak drží láhvičku s léky, který mi napsal doktor. Sice nevěděl jaký druh leukémie to je, ale nasadil mi je už preventivně.

Pak ty Stilesova slova, o tom jak spolu budeme bojovat.
Nezmohl jsem se ani na jedno slovo.
Ten chlap na proti mě mi dodávál sílu.
Jeho slova byla ta co rozhodly o tom, co přesně mám udělat.