Broken Boys

Chemoterapie

Stiles

Dereka po třech týdnech konečně pustili domů. Samozřejmě jeho příchod znamenal spoustu příkazů a zákazu, co směl a nesměl dělat. Společně s Abby a zbytkem rodiny jsme připravili byt na jeho návrat. Vše jsme umyli a vydezinfikovali.

Taky nás čekala chemoterapie.
Bál jsem se toho.
Abby mě varovala, že Derekovi nálady budou horší a horší.
Už teď se mi zdál odtažitý.

Bolelo mě vidět se trápit, a nejvíc mě bolelo, že mi neřekl co ho trápí.
Jsem jeho manžel, chci mu pomoct.
Ale nevím jak.
Sám se teď často cítím na dně. Ale nevzdávám to. Vím čím si musí procházet, a nenchám se odehnat.
Musím to ustát.
Brzo chemoterapie budou za námi, a já budu moct vzít svého muže na líbánky.

Jakmile se Derek vrátil, začal pro nás stereotyp. Já, Abby, Malia nebo Peter jsme se snažili ho rozptílit.
Vždy jsem ho vozil do nemocnice na chemoterapie, a byl jsem při něm.
Ale zdálo se mi, že je to málo. Derek byl týden co týden zasmušilejší.
Nejhorší bylo, když jsem musel neodkladně na pár dní odjet.

Restaurace a klub v Hollywoodu stáli na hraně a já to musel jet vyřešit.
Derek semnou celý dva týdny nemluvil.
Bolelo mě to.
Chápal jsem, že si přál abych byl s ním.

Jenže jsem chtěl tohle vyřešit jednou provždy.
Klub i Restaurace byli dlouho mým živobytím, ale zakládal se na falešném životě.
Udělal jsem to co jsem považoval za správné. Restauraci jsem nechal přepsat na Liama Dunbara.
Měl jsem ho rád, vždy mi byl skvělým přítelem. Klub jsem prodal, a peníze z části věnoval nadaci pro lidi s Leukémií, a zbytek peněz jsem dal na účet, kde od narození Abby šetřím peníze.
Brzo bude mít narozeniny, a já jí to věnuji.

Nebojím se co se mnou bude.
Až se Derek uzdraví hodlám být jako Táta. Chci se stát šerifem.

Ještě mi zbývalo prodat náš dům, a už mě nic nedrželo v Hollywoodu.
Abby s prodejem souhlasila.
Nakonec si našla rezidenční místo na klinice kde se Derek léčí, a zůstane v New Yorku s námi.

Když jsem se po dvou týdnech vrátil do našeho domova, čekala mě tichá domácnost.
Derek byl opravdu naštvaný, a zavíral se do své pracovny.
Alespoň, že jídlo co mu tam nosila Abby snědl.
Nevěděl jsem co si počít. Už toho bylo na mě moc. Chápejte potýkáte se s nemocí vašeho manžela, zachráníte mu život a nakonec místo v jeho náruči, pláčete tiše v zamčené koupelně do ručníku.
Musel jsem něco udělat. Samotný s tím nic nezmůžu.

Asi po měsíci, kdy jsme s Derekem prohodil sotva deset vět jsem se rozhodl zajít k psychologovi.
Cítil jsem, že moje duše vyžaduje pomoc.
Když budu já zlomený, nemůžu pomoct Derekovi.

Na internetu jsem si našel doporučení na jednoho kvalitního psychologa.
Jmenoval se Daniell Lenhart.