Broken Boys

Ztracený

Stiles

Od mého nástupu na akademii uplynul měsíc. Byl to měsíc plný dřiny. Učení a taky trochu uvolnění. Svou frustraci z manželství, polibku a své minulosti jsem si vybíjel, na každodením cvičení boxu.

S každou ránou do toho pytle, ze mě odcházeli veškeré pocity.
Cítil jsem se skvěle. Makal jsem na sobě, abych byl jeden z nejlepších. Měl jsem totiž motivaci. Hned na začátku nám bylo řečeno, že nás budou sledovat jak z FBI tak CIA. A když budem dobří, dostanem nabídku ke spolupráci. Ale zas si nemáme být tak jistí, tihle lidi si mezi absolventy policejní akedemie vyberou osobu jen zřídka kdy.

Taky jsem se tu seznámil s dobrou partou lidí. Pokoj sem sdílel s Jakem. Byl trochu zvláštní, na venek působil jako kluk co se tu ocitl náhodou. Ale když jste ho poznali trochu blíž, a dozvěděli jste se jeho příběh, věděli jste, že sem patří.

Díky němu jsem přežíval ty krušné chvíle tady. Další člověk, kterýho jsem tu potkal byl Adam. On byl taky zvláštní osobnost. Byl to takový ten tichý typ, kterého jste nechtěli naštvat.
My tři jsme tu tvořily malý team.

Dnes jsem měl konečně možnost zavolat domu. Trochu jsem se bál. Uvažoval jsem zda mám volat i Derekovi. Nakonec jsem se rozhodl mu jen napsat zprávu. Přece jen dal jsem mu ultimátum než jsem odjel. A pokud je již rozhodnutý, nechci to vědět dokud neskončí výcvik.
Vytočil jsem tedy číslo na Abby.

Hned jak jsem zavěsil, tížilo mě svědomí.
Abby má zítra narozeniny a já s ní nebudu. Bude to poprvé co jí nevzbudím snídaní do postele.
Nepřichystám jí oslavu. Aspoň, že můj táta s Melissou a Scottem přijeli.

Vrátil jsem mobil do úschovny a šel jsem vybít vztek na sebe samotného.
V tělocvičně už byl Adam. Bušil do pytle hlava nehlava.
Chvíli jsem ho jen sledoval. Nakonec jsem to nevydržel vzal si rukavice a šel jsem k druhému pytli.
Museli jsme vypadat jak dva zápasníci.

,,Hej, kluci konec vyždyť se zmordujete.
Na víc Stiles mi slíbil, dnes návštěvu místního baru," zarazí nás Jake.

,,Tak baru se zachtělo.
Co si s vámi počít?"

Zasměje se Adam.

,,Přidáš se?"

Zeptám se Adama.

,,Že váháš. Dnešek stál za hovno. Pár drinků mi snad pomůže zapomenout," odvětí celkem hrubě.

Byl to nakonec skvělý večer. A já jsem v těch dvou získal opravdu dobré přátelé.
Jako jediný dva zde věděli co se vše v mém životě událo. A ač oba byli ženatí s dívkami, mě neodsoudili.

Večer v posteli jsem uvažoval nad Derekem. Proč se to tak sakra zamotalo? Jěště nedávno jsem byl šťastný, že žije. A že jsme spolu.
S myšlenkou na Dereka usínám.

Derek

Už je to měsíc, co je Stiles pryč. A já se sebou nehnul. Ani k tomu psychologovi jsem se neodhodlal.
Tedy došel jsem až před budovu kde byla jeho ordinace, ale vzdal jsem to. Bál jsem se sám vrátit se do své minulosti.

Byla temná, ani Malia ani Peter netuší nic, ale nebyl jsem svatoušek v ničem. A já se bál, že mě pohltí opět temnota. Chvíli před znovu shledání se Stilesem, jsem se očistil, abyl jsem připraven začít od znova. Tedy veděl jsem, že nejsem zdravý, jen sem nevěděl o jakou nemoc se jedná. Jenže jestli mám být se Stilesem, jestli s ním stále chci být, musím se uzdravit i duševně. A to znamená mluvit o všem narovinu.

Vstanu z postele s odhodláním dnes dojít k tomu psychologovi a donutit ho aby mě vzal i bez objednání. Osprchoval jsem se, oblékl se a vyrazil.
Sestra v ordinaci byla celkem nepříjemná, ale zkusil jsem to na ní z jiné stránky. Smutně jsem na ní kouknul a řekl jí, že jsem onemocněl leukémii, a že nutně potřebuji psychologickou pomoc.