Stále tu stojím schoulená a maximálně přitisknutá u té ledové zdi. Ruce ležící na mém krku se mi zdají děsně vařící, jako právě dovařená voda v konvici na čaj. Hrubé konečky dlouhých prstů mě náhle začínají prudce přiškrcovat.
Nemůžu se vůbec nijak bránit, protože mi dochází kyslík. V hloubi duše si přeji, aby tento proces skončil velice rychle. Snažím se vyvléct z té spáry, která mě touží připravit o hole bezcenný život, který vlastním.
Jsem už téměř slušně přidušená, když v mých zbývajících pár vteřinách se všechen ten hádající tlak v mém těle uvolní a dává mi příležitost se znovu řádně nadechnout. Jakmile pociťuji, že se moje životní funkce vrátily do normálního stavu, s opatrností se odvrátím od stěny a věnuji překvapivý pohled do očí té neznámé osobě, jenž mě přestala škrtit.
Ihned jsem poznala, o koho jde. Koukám tu uboze na toho kluka, kterého jsem předtím spatřila jako první podmět po vyběhnutí z oslňujícího světla.
Naše pohledy se opět náhodně střetly a já se v jeho světlých modrošedých očích ztrácím s miliony otázek vrtajících v mé tonoucí mysli.
Nezmohla jsem se ani na pouhé slovo a on taky nevypadal, že by se po tom incidentu chtěl nějak těžce vybavovat. Svůj obličej raději schovával upřeným pohledem do země a to se mu vedlo s nataženou kapucí na hlavě dost dobře.
Netušila jsem, co mám v tuhle chvíli dělat a jestli si můžu dovolit odejít. I přesto, že mi nic nedávalo odpověď, nechtěla jsem tu promarnit už ani vteřinu své existence, když v tom daném okamžiku se neznámý sebral a odešel urychleným krokem pryč.
Chvilku jsem tam ještě stála a čekala, až úplně zmizí. Poté se konečně vydávám domů a cestou se ještě pozastavuji v místním večerním krámku pro krabičku cigaret.
ČTEŠ
Nežiji, pouze dýchám..
Short StoryPříběh pojednává o osudu mladé dívky, jež to nemá v životě vůbec jednoduché a s příchody nových dní se její život stává dost těžký na to, aby dokázala žít z jejíchž nepředstavitelně šokujících problémů ničím nepoznamenaný život smrtelníka.
