Ráno mě vzbudila sestra, která mi měnila kapačku. Byla jsem plně při smyslech, takže jsem věděla, co se mi stalo a že jsem v nemocnici. Myslela jsem, že se jí stihnu zeptat jak na tom jsem, ale měla dost na spěch tak jsem jí nechala jít. Poklidně jsem ležela a pozorovala dění venku za obrovskými starými okny pokoje, kde jsem byla umístěna. Po chvilce mě to začalo nudit, tak jsem zkusila zavřít oči a když jsem cítila, že už konečně usínám, zaklepal někdo na dveře. Vstoupil do nich stařík malé výšky s dlouhým bílým pláštěm.
,,Aaaa tak tady tě máme!" ,,Naštěstí živou, což je úspěch!" Tyto slova panovaly po celém pokoji. Koukala jsem tam na něj takovou dobrou minutu, než jsem se vzpamatovala. ,,Prosím?" ,,Jaký úspěch?" Neklidně jsem pronesla. ,,No, vezmeme to hezky popořadě." ,,Nebýt toho mladíka, tak už jsi tu dávno nemusela být, takže jsi měla opravdu velké štěstí." ,, Praskly ti totiž vředy, které jsme objevili v tvém žaludku, který je celý mimo funkci." ,,Snažili jsme se dát do pořádku co se dalo, ale i tak to nestačí a budeš muset na další těžkou operaci." ,,A teď to nejhorší..Na tu operaci se čeká přibližně rok, kvůli speciální dietě a nejsem si jistý, ale mám strach, že to tvé tělo neunese." ,,Rozhodně tě tím nechci strašit a je to zatím jen předpoklad, protože nemůžeme vědět, jak na tom budeš dál. ,,Může se to zlepšit."
Popravdě mě to v ten moment nějak moc nepřekvapilo. Mohla jsem si za to sama a teď to přišlo. Na odpověď jsem se nezmohla a tak jsem jen zřetelně pokývla hlavou a předstírala, že chci spát. Doktor odešel a mně se spouštěla jedna slza po druhé. Říkala jsem si, jak dlouho se tu ještě asi budu muset nudit nebo kdy někdo zase přijde a co se mnou bude, ale mé otázky byly řečnické..
ČTEŠ
Nežiji, pouze dýchám..
Krótkie OpowiadaniaPříběh pojednává o osudu mladé dívky, jež to nemá v životě vůbec jednoduché a s příchody nových dní se její život stává dost těžký na to, aby dokázala žít z jejíchž nepředstavitelně šokujících problémů ničím nepoznamenaný život smrtelníka.
