Nežiji, pouze dýchám..

## 4##

Pochmurné počasí přichází s novým dnem. Strženě sedím na střeše našeho domu, vychutnávám si ranní šálek silně vonící kávy a k tomu si zapaluji svou poslední cigaretu. No, není to báječná snídaně?...Ano, takhle by snídaně vypadat neměla, ale co nadělám.

Při tom všem se neustále musím utápět ve svých vzpomínkách na včerejší večer. Vše se to stalo znovu. Opět mi chtěla ublížit ta skupinka kluků a vlastně už mě to ani nepřekvapuje. Ublížit v tom smyslu, že si hezky jeden po druhým na mně  vyřvou své hlasivky obsahující samozřejmě urážky, obvykle si ještě  vyzkouší své bojové schopnosti  a v horších případech mi píchnou něco do žíly a já si nic nepamatuji..nevím nic  ..proč to dělají? To si asi dokáží představit všichni. No.. v jednom jsem si stoprocentně jistá. Moc dobře ví, že člověk jako já by to nikomu neřekl, nestěžoval si. Bohužel to vědí dobře. Jsem jejich oběť.

Plně si uvědomuji, že to musím někomu říct a nemůžu to takto nechat zacházet dál, jenže já nemůžu z jednoho jistého důvodu. Nejsou jediní, kteří mi způsobují rány na mém těle i mé prosté duši. Nemám tu moc...nemám náladu...nemám nikoho, kdo by mi věřil a podpořil mě,až na mojí jedinou kamarádku, která má také svá trápení. Nemůžu si dovolit jí zatěžovat ještě těmi svými.

Když tak hluboce přemýšlím, tak jsem se vám vlastně ještě vůbec nepředstavila. Takže..mé jméno je Kylie a je mi sedmnáct let. Před dvěma roky jsem se přistěhovala sem do Portlandu až z města Jacksonville na Floridě. Ani tam si mě štěstí nenašlo, takže mi to bylo všechno jedno. Nyní tu žiji s mou matkou a jejím manželem, tedy mým nevlastním otcem Lewisem, kterého nenávidím a mám pro to také jisté důvody.

S mým biologickým otcem jsem se přestala vídat o rok dříve, než jsme se odstěhovali, jelikož ho alkohol zajímal podstatně více, než jeho jediná dcera a já neměla už sílu dále a celkem i bolestivě sledovat, jak se psychicky i fyzicky ničí mimo i v mé přítomnosti, jež poslední nepravidelné návštěvy u něj vše vygradovalo bezvýznamnou hádkou. 

Mám ještě starší sestru Tess, ale ta se raději odstěhovala a nyní vlastní obrovské kadeřnictví v San Franciscu. Vždycky jsem jí záviděla, že má tu svobodnou volbu odejít. Už od svých dvanácti let, kdy sestra odešla jsem snila, že se k ní budu moci nastěhovat a žít s ní pohodlný bezstarostný život, ve kterém mě nebudou pronásledovat všechny ty věci, co se mi dějí.

Teď už se mé sny rozpustily a postupně se vytrácely z mé hlavy. Není přeci možné, abych ve svých sedmnácti letech šla bydlet k sestře. No a to je nejspíš to nejpotřebnější, co potřebujete vědět...

Ale co to.. z ničeho nic na mě začínají padat ledové kapky postupně jedna za druhou. Horší počasí už být dneska vážně nemůže, stěžuji si sama sobě a odeberu se ze střechy zpět do svého zbytečně prostorného pokoje, kde se pod střešním oknem nalézá téměř nedotčený psací stůl s židlí. Hned nalevo od stolu stojí chytře úložná šatní skříň a naproti ní je ta nejlepší věc, bez které bych se neobešla a tou je prázdný temný kout, tvořený ze dvou spojených stěn.

Miluji toto svoje místo, umožňující mi dávat pocit bezpečí. Mimo to mám ještě postel, kterou zmiňuji jako poslední, protože  v ní skoro vůbec nespím. Preferuji spaní na koberci na mém oblíbeném místě  z osobních důvodů, kterými se zatím není potřeba nijak chlubit.

Moc jsem toho nenaspala, a tak se schoulím ve svém koutku na koberec. Nejde mi usnout, trpím totiž nespavostí, ale tentokrát mi usnout netrvalo dlouho. Je tak úžasné nevědět o světě.