Vstoupila jsem do městského ruchu s rozhodnutím, že první musím dostat svojí dávku kofeinu a až pak budu schopná s někým rozjímat o životě.
Jako nejbližší k mým touhám tu byl Starbucks. V tomhle období tu dělají dýňovou kávu, tak jsem neváhala a hned si jí objednala.
Po vyhovění mé žádosti jsme popošly pár kroky k parku, kde už nikdo nebyl a hezké na tom bylo, že ani lampy nerušily krásu toho nočního svitu měsíce a hvězd.
Byla jsem jediná, kdo si usedl na lavičku a vychutnával si svůj kelímek plný toho lahodně úžasného nápoje.
Ve vzduchu se už pomalu rozléhala mlha, která spadala na všechny ty holé stromy a upravený trávník.
Všechno jsem obdivovala s údivem,až mě trochu zarazilo, že tu jsem vlastně s holkama, které si pro sebe pořád něco šeptaly a strašně se tomu smály.
Celou tu dobu jsem ze sebe nevydala ani slovo, když to tak beru v úvahu.
Tak proč se tu s nimi ještě tahám, když si mě stejně nevšímají?
Po uplynulé chvilce jsi zřejmě všimly mého nezájmu, který jsem jasně dávala najevo svým neodpovídáním na otázky, které mi byly konečně položeny.
Nereagovala jsem na to, protože jsem už značně neměla ani náladu.
Najednou jsem si všimla, jak se na něčem shodly a hned po tom šla každá z jedné strany blíž a blíž k místu, kde jsem seděla. Co blázní? Říkala jsem si v hlavě.
Už na mně byly doslova nalepený a to už se fakt nedalo. ,,Cccoo to děláte?" Zeptala jsem se jich s hrůzou v hlase.
Odpovědi jsem se nedočkala a spíš to bylo ještě horší.
Z ničeho nic mě jedna začala osahávat pod oblečením. Ta druhá se s tím nepárala a rovnou mi začala sundavat všechny přebytečné vrstvy z mého těla a odhazovala je někam pryč do tmy.
Moje snaha se bránit byla bohužel jasně bez výsledku. Byly totiž v moc dobré pozici a já oproti nim neměla šanci uspět.
Bylo to nepopsatelně příšerný.
Hlavně ten fakt, že mě tímhle způsobem obtěžují osoby stejného pohlaví.
Stěžovala jsem si ale předčasně, jelikož zašly ještě dál.
Najednou jsem tam byla už jen v triku a spodním prádle.
Už to nebyly jen ty nevinné dotyky, které mé tělo cítilo a snažilo se jim tvrdě odporovat.
Připadala jsem si jako nějaké bezmocné, zoufalé zvíře, zavřené v kleci, které nic nezmůže a bezbranně čeká na konec.
Na konec té ošklivé přítomnosti, která ho v srdci požírá.
Nemělo cenu ani začít volat o pomoc.
Ihned vzaly kus látky a silou mi ho strčily do úst.
Muselo to trvat tak hodinu, možná víc.
Zřejmě si to dost užily a ani by jim ta dlouhá doba nestačila, kdyby naštěstí do parku nepřicházely lidské známky života.
Okamžitě ty zrůdné bestie uprchly z místa činu pryč, aby je nikdo nespatřil.
Byla mi neskutečná zima. Pracně jsem si na sebe natáhla alespoň kalhoty, které byly u mě. Mikina s bundou ležely pravděpodobně někde daleko.
Já se už ale nezmohla ani zvednout zpátky na nohy.
Nechala jsem své tělo ležet v křečích a pořád myslela na to, co se mi to zase stalo.
Moje vědomí pomalu pohlcovala nechuť a pochyba mého narození.
,,Opravdový život potřebuje čas?" ,, Nesmysl''...
ČTEŠ
Nežiji, pouze dýchám..
Short StoryPříběh pojednává o osudu mladé dívky, jež to nemá v životě vůbec jednoduché a s příchody nových dní se její život stává dost těžký na to, aby dokázala žít z jejíchž nepředstavitelně šokujících problémů ničím nepoznamenaný život smrtelníka.
