Divím se, že jsem ho poznala, ale instinktivně mi něco říkalo, že to musí být on. Udělalo se mi v tom mžiku dost špatně, celá jsem se začala cítit jako pod nějakým silným tlakem. ,,Neřekl bych, že zrovna ty čteš poezii", řekl s úsměvem na tváři.
Přemýšlela jsem, co mu na to mám sakra říct? A proč se tu zjevil? Jak mě našel? To mě momentálně nejvíc zneklidňovalo. ,,A ty mě jako znáš?" vyhrkla jsem. Usmál se ještě více a něco si sám pro sebe tiše mumlal. ,,Můžeš mi prosím odpovědět na mou otázku?" ,,Už jsem ti na ní odpověděl, jen jsi měla lépe poslouchat!" ,,Tak ti tedy děkuji no", odpověděla jsem naposledy a předstírala, že se znovu zajímám o tu knížku v mé ruce, ale nenápadně jsem si ho začala prohlížet.
Černá barva byla zřejmě jeho nejoblíbenější. Měl na sobě rozepnutý dlouhý kabát, který mu sahal až po kolena. Spodnější vrstvu tvořila obyčejná mikina s kapucí také tmavé barvy, která se barevně sladila s úzkými džíny těsně přiléhajícími k jeho hubeným nohám. Tentokrát mu šlo do obličeje vidět výborně, protože si tu svou slavnou kapuci nechal sundanou a už neměl potřebu se dál schovávat.
Nevypadal vůbec špatně, spíše naopak. Měl takový trošku delší sestřih. Konečky jeho oříškových vlasů mu spadaly do jeho již zmiňovaných světle modrošedých očí. Měl malé zorničky, jako tehdy večer. Když si všiml, že ho přejíždím svým pohledem, začal se nepřetržitě kousat do jeho úzce plných rtů. Ihned jsem toho nechala.
Odložila jsem knihu zpět na její místo do regálu a oznámila mu, že už musím jít. Odpovědi jsem se nedočkala, tak jsem se dala do kroku. On šel ale však za mnou a na hlavu si zase nandal tu jeho milovanou kapuci, která už byla součástí jeho zvláštní osobnosti. ,, Kylie, no tak počkej!" A teď mě popadl další infarkt..
ČTEŠ
Nežiji, pouze dýchám..
Short StoryPříběh pojednává o osudu mladé dívky, jež to nemá v životě vůbec jednoduché a s příchody nových dní se její život stává dost těžký na to, aby dokázala žít z jejíchž nepředstavitelně šokujících problémů ničím nepoznamenaný život smrtelníka.
