Z mého spánku mě vyvedla hlučná rána, která se ozývala odněkud z venku. Lekla jsem se a rychle běžela rozsvítit, protože slunce už dávno zapadlo. Cestou narazím do židle a začnu se strašně smát tomu, jak nemožná jsem, že se nedokážu zorientovat ve svém pokoji, když není nic vidět.
Smích se v mých hlasivkách mění na ticho, jakmile zjišťuji, že nejspíše nejde elektřina. Dojdu si tedy zpátky pro svůj telefon a zapnu si svítilnu. Moc světla to teda zrovna nevydává, ale na to, abych sešla schody do dolního patra to bohatě stačí. Mohlo mi být hned jasné, že světla se nedočkám ani v jedné z místností našeho domu, a tak najdu nějaké svíčky v obýváku.
Zapalovač mám naštěstí svůj, takže je všechny zapálím a postupně je rozmístím po celém domě. Super, zrovna když jsem sama doma, říkám si. Sednu si na pohovku a znovu si beru do ruky svůj mobil. Zapnu si data a projíždím z nudy sociální sítě. V tom mě napadne, že bych mohla napsat své nejlepší kamarádce, o které jsem vám ještě neřekla. Známe se už od doby, co jsem se sem přistěhovala. Jako první se mě ujala, když jsem přišla úvodní den na laborky.
Společně studujeme veterinu, která je docela náročná, ale když občasně dáváte pozor, tak to stačí. A teď už blíže k mé kamarádce. Jmenuje se Sophie a je o pár měsíců mladší jak já. Je to strašně milá osůbka s úsměvem až na půdu. Obdivuji její úžasné kudrnaté, hnědé vlasy, které jí sahají mírně po ramena.Ona si na ně ale těžce stěžuje..to nechápu. Dokáže mi zlepšit náladu za jakýchkoliv okolností.
Nejradši však mám, když mi o něčem vesele povídá a má přitom rozzářené ty její čokoládové oči. Dělá mi to totiž radost, když vidím, že je šťastná a já s ní mohu své trápení aspoň na chvilku vytratit.
ČTEŠ
Nežiji, pouze dýchám..
Kısa HikayePříběh pojednává o osudu mladé dívky, jež to nemá v životě vůbec jednoduché a s příchody nových dní se její život stává dost těžký na to, aby dokázala žít z jejíchž nepředstavitelně šokujících problémů ničím nepoznamenaný život smrtelníka.
