Milenka boha (Loki ff)

5.

,,Dobré ráno" řekla jsem, když jsem vešla do jídelny. V ní se nacházel pouze král a stůl plný jídla.

,,Doufám, že jsi měl pokojnou noc" řekla jsem. Vím, že celou noc stál na balkóně a hlídal, abych neutekla.

Zamračil se na mě, ale neřekl ani slovo, což je pro něj docela netypické.

Zazubila jsem se. Tentokrát jsem vyhrála já.

V poklidu jsem jedla snídani a přitom po očku pozorovala Lokiho. Celou snídani se na mě mračil, zatímco mě se na tváři skvěl vítězný úsměv. Nemohla jsem si pomoct, měla jsem díky tomu škodolibě dobrou náladu.

Snědla jsem snídani, ironicky se uklonila králi a šla zpět. Nikdy jsem nemyslela, že Lokiho ještě někdy uvidím, ale vzhledem k "tomu" to bylo nevyhnutelné. Nevím, jestli mu to mám říct, nebo mu to zamlčet.

Mlčení bude jednodušší.

Spokojeně jsem se vydala do zahrad. Projití zahrady mi zabere dostatek času na promýšlení plánu jak se nenápadně večer, nebo spíš v noci,  vypařit.

...

Konečně je večer. Ulehám spokojeně do postele. Jsem sice oblečená v noční košili, ale pod ní mám schované svoje kalhoty a blůzu. Obojí černé, aby ve tmě nebylo vidět.

Čekám. Čekám.

Je to nekonečné.

To čekání mě ubíjí. Musím se z paláce dostat co nejdřív.

Když začala odbíjet půlnoc, tak jsem už čekala přede dveřmi na balkón.

První odbití.

Nikdo mě nesmí slyšet.
Musím se vypařit.

Druhé odbití.

Rozběhnout se.
Nikdo mě nesmí slyšet.

Třetí odbití.

Seskok z balkónu.
,,Sbohem" zašeptám.

Čtvrté odbití.

Volný pád.
Volnost se mi rozleje tělem.

Páté odbití.

,,Neeeee" uslyším zoufalý výkřik před tím, než se teleportuju.
Teleportace.

Více zvonění už neslyším.

,,Je to pro nás oba takhle lepší" zašeptám do ztichlého lesa.