Milenka boha (Loki ff)

20.

,,To nemůžu" vydechl.

,,Musíš" chtěla jsem ho donutit slovy, ale očividně to nezabralo.

,,Ne, to neudělám" řekl naštvaně.

,,Budeš muset" řekla jsem rychle a nohou, kterou jsem se podepřela, jsem ho kopla do břicha.

Chytl se za poraněné místo a s kašlem ode mě odstoupil.

Rozešla jsem se k jeskyni.

,,Co jsi vlastně zač ?" zeptal se, když se vzpamatoval.

,,Ať ti to řekne ona" kývla jsem k Demetris, která se pozvolna probouzela.

,,Sbohem Loki"  šeptla jsem.

,,Nic jiného, než pustit tě, mi nezbývá, že ?" zašeptal.

Smutným úsměvem jsem mu odpověděla.

Se slzami v očích jsem se rozběhla pryč. A jeho nechala za sebou.

A běžela jsem jeskyní dál a dál. Očima jsem kontrolovala cestu, jestli někde neuvidím El.

Už jsem nemohla, připadala jsem si jako bych se měla zhroutit, ale i tak jsem se přinutila běžet dál.

Na druhém konci jsem byla nemile překvapena. Nikde jsem neviděla El, což mě znervózňovalo mnohem víc, než fakt, že stojím uprostřed parku ve městě, které tvořily vysoké budovy.

,,Sakra" zaklela jsem.

Byl zde podvečer, moc lidí se zde nenacházelo a ti co tady byli, na mě koukali jako na blázna.

No jo, člověk se z ničeho nic neobjeví v parku.

,,El !" zavolala jsem. Začínala jsem být velmi nervózní.

,,Mami ?" malá dívenka vylezla z keře.

,,Drahoušku, jsi v pořádku" klekla jsem si k ní a objala ji.

,,Tady někde to bylo" řekl hlas, na poslech určitě mužský.

,,Tyhle anomálie se podobají těm z Nového Mexica, které naměřila slečna Fosterová" promluvil druhý, tentokrát ženský hlas, který zněl tak nějak uměle.

,,Ví někdo co přesně hledáme ?" zeptal se také mužský hlas, o poznání mladší, než ten předchozí.

,,Mami ?" zašeptala Eliel tiše.

,,Ššššš, bude to dobré" zašeptala jsem, postavila se směrem k místu, odkud se hlasy ozývaly a malou si schovala za sebe.

Z lesíku se vynořily dvě postavy.

Jedna menší, mladší a navlečená v nějaké červeno modré kombinéze a s kuklou, ze které mu nebylo vidět vůbec nic.

Druhá postava byla celá z červeno zlatého kovu, akorát hlavu měla lidskou.

,,Odkud jste ?" zeptal se ten kovový.

,,Z Ásgardu, ale to vám asi nic neříká, co ?" odpověděla jsem zřetelně a nahlas s kapkou ironie.

Najednou jsem ucítila štípnutí na zádech. Hmátla jsem si na ně a vytrhla si z těla jakousi jehličku.

Viděla jsem, že El drží v rukou to samé. Pak se mi zamlžily oči a od toho momentu si nic nepamatuju.

Už jsem to nemohla vydržet a poslední kapitolu i s epilogem vydat už dnes. Doufám, že se líbila.

Takže, papá