CHRISTMAS TIME

9th December

Ronald mě včera přemluvil, ať s ním jdu na Vánoční trhy a na rozsvěcení stromečku. Stálo ho to deset minut přemlouvání, prosení na kolenou, a nakonec to vzdal, že mě začal mučit lechtáním, dokud jsem mu neslíbila, že tam s ním půjdu. 
Oblékám si obyčejné modré džíny, černý rolák a bundu s šálou. Ronald zazvoní asi o pět minut dřív, takže se dole baví s mým tátou. Vyjdu na chodbu a slyším tátu k němu tiše mluvit, což mě zajímá, takže se schovám za zeď a poslouchám. Moc toho neslyším, ale i přesto jsem toho dost pochytila.
,,Ronalde, mám tě rád a vypadáš jako moc hodný kluk, ale Jane si toho moc prožila a její minulý kluk ji až moc ublížil. Není to tak, že bych ti nevěřil, jen chci, abys věděl, že pokud mojí holčičce ublížíš, budeš mít co do činění se mnou." nastává mezi nimi ticho, než Ronald promluví.
,,Pane Coopere, mám Jane rád a nikdy bych ji neublížil. Jen ji chci naučit milovat Vánoce. Jsme jen kamarádi." říká trochu s náznakem smutku. Táta ho poplácá po zádech nebo rameni.
,,Taky ji mám rád," říká táta. Potichu se vracím do pokoje a schválně prásknu dveřmi, aby věděli, že už jdu. Sbíhám schody a na oba se podívám. Vypadají, jako by se teď bavili o hodně méně závažném tématě.
,,Ahoj," usměji se na Ronalda a vklouznu do svých kozaček.
,,Tak si to užijte, vy dva a žádné pití!" říká táta varovně a všichni se zasmějeme. Táta mi do ruky tiskne pár bankovek a říká, že si mám něco koupit. Poděkuji mu a políbím ho na tvář. Loučíme se a Ronald mi otevírá dveře jeho auta.
,,Tak jo. Nasedni." zazubí se a já zakoulím očima. Skočím na sedadlo a Ronald zavře dveře. Rychle auto obejde a sedne si za volant. 
,,Tak jo. první zastávka- Starbucks!" řekne a rozjede se směrem do centra.
,,Proč Starbucks?" ptám se, i když mi to nevadí. Kávu mám ráda a mám na ni chuť.
,,Potřebujeme hodně energie a taky se zahřát. Navíc mám pocit, že mi asi neprodají svařák." vrtí hlavou a já se zasměji. 
,,No to asi ne a ani ho nemůžeš, když řídíš." vypláznu na něj jazyk. 
,,Neprovokuj!" říká varovně.
,,Jinak co?" ptám se posměvačně a on se šibalsky usměje. Zapne rádio na plné pecky a hned první písnička je Gingerbread man od Melanie Martinez. Ronald začne nahlas zpívat a panečku ten má hlas. Dokázala bych ho poslouchat ještě dlouho, kdyby se na mě nepodíval a nenadzvedl obočí.
,,Že by už ti Vánoční písničky nevadily?"
,,To není pravda," vrtím hlavou. ,,Jen se tě hezky poslouchá." řeknu a začervenám se. Šokovaně na mě zůstane hledět, ale naštěstí mu dojde, že jede po silnici plné aut. Zbytek cesty až do centra spolu nepromluvíme. On si brouká každou vánoční blbost, co pouštějí a ač nerada to přiznávám, tak i já jsem pohupovala hlavou do rytmu. Naštěstí si toho snad nevšiml.
Brzy dojíždíme do podzemních garáží Naděje, což je jediný obchodní dům ve městě, ale taky v něm najdete všechny obchody, restaurace a vše, co potřebujete. Necháváme bundy a šály v autě a míříme výtahem nahoru, kde si v KFC objednáváme hranolky a kuřecí stripsy. Sedáme si k jídlu a Ronald se snaží si hodit hranolku do úst tak, aby ji zachytil jazykem. Hihňám se tak hlasitě, až se po mně pár lidí otáčí a myslím, že Ronalda těší, že mě rozesmál. Napiji se Coly, kterou jsme si vzali a dojím své jídlo. 
,,Páni, nevěřím, jak se to do nás mohlo vejít." vydechuji a koukám na prázdný kbelík hranolek i Stripsů.
,,No, jednoduše." řekne Ronald a pomůže mi na nohy.
,,Kam teď?" ptám se.
,,Teď jdeme pro kávu a je nejvyšší čas jet na ty trhy, protože za pár hodin začíná představení s nějakou kapelou Pouliční, kterou teda rozhodně neznám, ale nevadí.."
,,Pouliční jsou nějací týpci co vydali dvě alba a populární jsou jen v pěti státech a to jeden z nich není ani v USA." vysvětluji mu a on chápavě přikyvuje.
,,Jsou dobří?"
,,Jo, mám stažené obě jejich alba." říkám, protože se mi jejich písničky líbí. Vyprávím Ronaldovi o Pouličních, že začali vydávat v roce 2005 a od té doby vystupovali na každých našich slavnostech. Měli jen dvanáct koncertů a jedno turné po šesti státech USA a dokonce jeden měli i v Anglii, Francii a Německu. V Německu jsem na nich byla, protože v tu dobu jsme měli soutěž s Rickem a skončili jsme čtvrtí, což nebylo nejhorší, když jsme se dostali až do Německa. Ronald mě celou dobu trpělivě poslouchá, kupujeme si kávu a vydáváme se na náměstí. 
Když už mu povím vše, co jsem mohla, začne mi vyprávět, jak si před rokem a půl našel zálibu v hudbě. Že se naučil hrát na kytaru a začal poslouchat kapely. Mezi naše oblíbené patří kapela Dreamers, kteří už sice dlouho nevydávají, ale písnička My pinkie dream, který je o vysnění si nového života, který by byl opakem toho mizerného co má, byla poslední, ale taky ta nejúspěšnější.
Brzy dorážíme na náměstí, kde si obhlížíme stánky. Ronald nám kupuje obrovskou růžovou cukrovou vatu, kterou společně jíme u Betlému s živými zvířaty. Vyhazujeme kelímky a špejli do koše a Ronald mě nutí jít se vyfotit do Betléma a já to opravdu udělám. Stoupám si k živé ženě ztvárňující Marii, která drží malé dítě v rukou. Zubíme se do foťáku a Ronald se spokojeně usmívá,
,,Vidíš, trhy nejsou až tak špatné, ne?"
,,No-"
,,Ani ty Vánoční. Musíš to přiznat. Hlavně mi tu nelži." říká a já si zahanbeně povzdechu.
,,Jo, jsou fajn."
,,Hlavně se mnou, že ano?" říká flirtovně a naivně a já se začnu chechtat, až se skoro válím na zemi.

,,No s tebou zrovna," říkám a on se tváří ublíženě.
,,Tss, tak to si hledej jiný odvoz domů." a já za ním dolézám a omlouvám se, ale i tak se oba chechtáme na celé náměstí. Dojdeme až k pódiu, i když skupina Pouliční má vystoupit až za půl hodiny, ale chtěli jsme stát ve předu a navíc se to tu už plní ostatními lidmi. Ronald mi začne vyprávět, jak byl na svých prvních Vánočních trzích a jak vylil horký čaj na vyřezané Betlémy, což mělo fatální následky a jeho rodiče by museli zaplatit šílené pokuty, kdyby jim to policisté neodpustili a nepustili je. Zaplní tím všechen čas, který jsme měli do vystoupení Pouličních. Ti nás tady přivítají a začnou hrát všechny svoje hity, Vánoční koledy a nakonec si s nimi všichni, ano dokonce i já, zazpíváme Tichou noc. Pak vystupují nějací lidé, kteří si připravili krátkou scénku, kde popisují, jak se zrodil Ježíšek a nakonec vystupuje taneční skupina nějakých studentů. Po dvouhodinovém programu už je taková zima, že mě Ronald musí objímat jednou rukou, aby se ze mě nestal rampouch. I on má červený nos a tváře, ale usmívá se jako vždycky a celé tohle vystoupení si užívá.
,,No není to úžasné?" šeptá mi nadšeně do ucha a já přikyvuji.
,,Není to špatné!" 
Konečně nás zvou na rozsvěcení stromečku, kdy se všichni chytáme rukou toho druhého vedle nás a tvoříme několik koleček kolem velkého stromu uprostřed náměstí, který má na sobě nespočet ozdob a má několik metrů a na úplné špičce je obrovská hvězda. Všichni vyčkáváme a tajíme dech, až se rozzáří a spolu s moderátorem odpočítáváme sekundy. Když všichni sborovně vykřikneme "jedna" strom se rozzáří, začnou hrát písničky a lidé začínají jásat. Ten pohled na tu velkou hvězdu mě uchvacuje na tolik, že se začnu usmívat tak moc, až mě z toho bolí zmrzlé tváře. Je to nádhera. Je to kouzelné. 
Ronald si toho všímá a usměje se. Ten večer se loučíme u nás na verandě, kdy mu děkuji za dnešek a líbám ho na tvář. On se usměje a zeptá se, jestli je tu možnost, že mi Vánoce přeci jen vrátí do srdce. Usměji se, ale nic neřeknu.
,,Dobrou noc, Ronalde." popřeji mu a zavřu dveře.
,,Dobrou, Jane."

1283 words
15 days until Christmas