CHRISTMAS TIME

17th December

Nervózně postávám u dveří s velkým věncem na nich. Zvoním už podruhé, když konečně slyším kroky. Začínám se modlit, aby mi otevřel někdo jiný, ale k mému štěsní neštěstí otevře zrovna Ronadl. Rozespalý Ronald.
,,Jane?"
,,Musíme si promluvit." říkám.
,,Tak pojď dovnitř." kývne hlavou a rázem je probuzený. ,,Dáš si něco k pití?" ptá se a já přikývnu. Nevím, jestli jsem připravená, mu říct všechno, ale máma řekla, že to tak bude nejlepší. Nemůžu být na něj naštvaná, když se mě snažil chránit, i když sám úplně nevěděl před čím.

,,Tady," podává mi Colu a já mu tiše děkuji. Usazuji se do křesla a on na pohovku.
,,Tak, o čem jsi chtěla mluvit?" ptá se po dlouhém tichu.
,,Chci ti říct, proč nemám ráda Vánoce, proč mi tak ubližuje existence Ricka, proč jsem přestala bruslit...chci ti to říct všechno." řeknu a on přikývne.
Nadechuji se a podívám se na koberec. Je těžké o tom mluvit nahlas. Mluvím o tom poprvé. A tak mu vyprávím všechno, o mé vášni z bruslení, o té nehodě, o tom, jak mi doktoři řekli, že už nadále nemůžu bruslit, jak mi ubližovalo vidět ostatní bruslit, jak mě Rick ujišťoval, že to spolu zvládneme, a pak mě podvedl. Prostě všechno. Že mi on sám hrozně připomíná mě samotnou a ani neví jak moc, jak jsem zastínila svou lásku k Vánocům, jak mi ubližuje všechno kolem, protože to ve mně vyvolává vzpomínky. A on mě celou dobu poslouchá a nepřerušuje mě.
,,Jsi první člověk, kterému jsem to řekla nahlas." řeknu a podívám se na něj. Mám slzy v očích, ale cítím se...lépe. Jako bych to ze sebe všechno dostala.
Ronald vstává a objímá mě.
,,Jsem rád, že jsi mi to řekla." šeptá a líbá mě do vlasů. Obejmu jeho paži a rozbrečím se.
,,Ale jak jsem říkal, najdeš něco jiného. Nikdy se s tím nesrovnáš úplně, ale byl to osud. Jako s tím koláčkem. Někam tě tě to dovedlo nebo teprve dovede." říká a já přikyvuji. Bere do dlaní mou hlavu a palci mi stírá slzy.
,,Omlouvám se," špitám. ,,Za všechno."
,,Ne, hlupáčku. Já se omlouvám." usměje se. Znovu ho obejmu.
Když se odtahujeme, usmívám se.
,,Děkuju ti, že jsi mě vyslechl."
,,Vždycky," šeptá a já přikývnu. Chytnu ho za ruku a on se ke mně nakloní. Tentokrát už překoná vzdálenost mezi námi a políbí mě. Neodtahuji se, nechávám se tím polibkem unést. Ronald se odtahuje, ale já naše rty znovu spojím a on se usměje.
,,Nerozmyslela sis to s tím plesem, že ne?"
,,Jasně, že ne." vrtím hlavou a sedám si na něj. Znovu ho políbím. Když nám dojde dech, opřeme si čela jeden o druhého.
,,Děkuji," špitám znovu, ale tak tiše, že mě nemohl slyšet, ale on se usměje.
,,Já děkuji tobě, Jane Cooperová, za odpuštění."

444 words
7 days until Christmas