CHRISTMAS TIME

10th December

Celou noc jsem přemýšlela nad tou debilní hvězdou, která se rozsvítila na tom pitomém stromě na náměstí. Na to jak lidé tančili a zpívali, drželi se za ruce, vyznávali lásku jeden druhému. Myslela jsem na toho zatraceného kluka, co bydlel přes ulici, který se tady před více jak týdnem nastěhoval. Jak se rozhodl vrátit mi mou ztracenou lásku k Vánocům. Tak moc jsem ho nenáviděla. Tak moc jsem nenáviděla tohle všechno.
Ten včerejšek byl pro mě ale něčím významným. Vidět ty usměvavé tváře, zapomenout na ty hrozné věci co mě kdy potkaly a jen se unášet tou bezproblémovou a šťastnou chvílí. Líbilo se mi to. Tak strašně moc. Tak moc jsem chtěla, aby se nikdy nic nestalo a tohle bych zažívala už napořád. Tak moc jsem chtěla, aby mě ta zářící hvězda hřála uvnitř mě až do konce mého života, ale nestalo se tak. Zase se cítím mizerně a fakt, že jsem včera malinko zničila omítku té odporné vězeňské zdi kolem mě, mě děsil. Bolelo to, tak strašně moc. Neumíte si tu bolest představit.
Posledních pár hodin před usnutím jsem probrečela a ráno mě z postele nevyhnala ani vůně lívanců. Bylo už téměř poledne a já stále byla zalezlá v peřinách a dívala se jen tak do blba, když na mé dveře zaklepala máma.
,,Dále," zachraptěla jsem.
,,Je všechno v pořádku, zlatíčko?" zeptala se a sedla si k mým nohám. Sáhla mi na čelo a pohladila mě po vlasech.
,,Nic není v pořádku, mami." říkám a ona se přisune blíž.
,,Co tě trápí?" ptá se a já ji padnu do náruče.
,,Nenávidím to," vzlykám a ona mě hladí po zádech. ,,Všechno, všechny. Nikdo nechápete, jak mi je. Nenávidím Vánoce, nenávidím zimu, nenávidím Ronalda. Nechci péct cukroví a nechci zpívat koledy. Chci, aby mi ty mizerné Vánoce daly pokoj!" poprvé jsem to ze sebe dostala. Můj záchvat před půl rokem byl o tom, jak strašně chci bruslit a vydávala jsem ze sebe jen vztek a smutek z toho zranění. Teď ze sebe vyháním všechno. Úplně všechno, co cítím, co se za uplynulý rok stalo a máma mě hladí po zádech. Nic neříká. Nechává mě vykřičet se jako tehdy.
Vždycky tu pro mě byla. Vždycky.

Když se uklidňuji, máma mi napouští vanu ve společné koupelně. Říká mi, že mi pomůže od stresu. Nalévá mi do sklenice víno, i když by neměla, pouští mi mou oblíbenou muziku a do pěny vhazuje kvítka levandule. Nechává mě tam samotnou, jen s mými myšlenkami a já myslím na všechno, co se mi kdy stalo. Myslím na to, jak jsem se ve čtyřech letech poprvé postavila na led a od té doby jsem zažila tolik pádů, tolik zlomenin a naražených zadků. Tolik modřin a probrečených nocí, že už dál nemůžu. Máma mě přesvědčovala, že zvládnu všechno a já to zvládla. Potkala jsem Ricka, přihlásili jsme se na mistrovství světa, dospěli jsme až do Německa, ale dál už jsme se nekvalifikovali. Chtěli jsme to zkusit příště, ale pak jsem jela z tréninku domů na Štědrovečerní večeři a zpívala jsem si. Přes cestu přeběhla srnka a já trhla volantem. Narazila jsem do stromu, airbag jsem v autě neměla. Z auta se kouřilo, já jsem tam seděla polomrtvá, nohu jsem měla zmáčknutou. Nevnímala jsem bolest, ani okolní svět. Vnímala jsem jen tu zatracenou písničku, a pak už si pamatuji jen to, že jsem se probudila v nemocnici. Řekli mi co se stalo, jaké jsem donesla zranění a že mám zakázané profesionální krasobruslení, protože moje noha by to nezvládla. Dále jsme prožívala měsíce smutku. Rick a Liz se mě snažili rozveselit. Pokročila jsem, že jsem chodila s Rickem na stadion a pomohla mu vybrat Rebbecu jako mou náhradnici. Bolelo to, vidět je na ledě, bolelo to, vidět je líbat se v šatně, bolelo, když jsem schovávala své brusle hluboko do mé skříně, bolelo to, když jsem celé dny neměla co dělat. A teď jsem byla tady. Jizvy se mi znovu otevíraly a jediný, kdo jejich krvácení dokázal aspoň na chvíli, na maličký moment zastavit, byl Ronald. Byl mi tak podobný, a zároveň odlišný. Ale ač si to stále plně neuvědomuji, když jsem s ním, jsem šťastná. Aspoň na tu malou chvilku, jsem zase po dlouhé době šťastná.

684 words

14 days until Christmas