CHRISTMAS TIME

24th December

Liz, která k nám každý rok 24. prosince ráno chodí na snídani, abychom si předaly dárečky a viděly se před svátky, na mě kouká s pootevřenou pusou.
,,Vážně?" vypískne tiše a nevěřícně s náznakem nadšenosti. ,,Ty, Jane Cooperová, konečně jsi přišla o svoje panenství?" To mě urazilo.
,,Tak za prvé, neřvi tak." okřiknu ji. Nikdy nevíte, jestli za dveřmi nestojí celá rodina i s Ježíšem. ,,A za druhé, pana už dávno nejsem." říkám v hlavě se mi vyrojí vzpomínka na dokonalý večer, který mi připravil Rick. Večeře, film, svíčky, jen my dva.... prostě to vaše vysněné poprvé, protože nikdo si prostě své poprvé nepředstaví někde na veřejných záchodcích. Ne, to jsem opravdu ještě nezkusila a ani nikdy zkoušet nebudu. Už tak je nechutné být na party a slyšet někoho, jak si to spolu rozdává v pokoji rodičů hostitele.
,,tak promiň." řekne a zaculí se. ,,A jaký byl?"
,,Jemný?" navrhnu, protože nevím co říct. Vzpomenu si na včerejšek, na jeho doteky a polibky. Dotknu se svého krku a na zádech mě zašimrá, jak si vzpomenu, jak mě po nich hladil. Skousnu si ret. ,,Bylo to dokonalé." řeknu a přivřu oči. Liz se usměje a jemně mě bouchne do ramene.
,,Jsem ráda, že jsi zase šťastná." říká a obejme mě se slzami v očích.
,,Já taky," řeknu a to už mi po tvářích tečou slzy. ,,Promiň, že jsem byla mrzout."
,,Ále, však se to vydržet dalo." zasmějeme se. Utřu si slzy a přijde mi zpráva od Ronalda.

Ronald: V jednu hodinu odpoledne si tě hezky ukradnu
Já: Proč?
Ronald: Překvapení...

Usměju se a ukážu to Liz. Významně nadzvedne obočí. Chvilku si ještě povídáme u mě v pokoji, pijeme horkou čokoládu, ale pak už musí jít, protože pro ni přijel Lucas.
,,Veselé Vánoce, Jajay." usměje se, obejme mě a políbí do vlasů.
,,Tobě taky," políbím ho na tvář. Obejmu se i s Liz.
,,Užijte si to!" mrkám na ně a mávám, dokud neodjedou.
Po obědě se mamky ptám, jestli můžu ven s Ronaldem a ona se laškovně usměje.
,,Jasně, že jo." mrkne na mě a táta se na ní tázavě podívá. Máma nad tím mávne rukou, tak se táta podívá na mě. Jen zrudnu a uhnu pohledem, takže táta věnuje zmatený pohled Julie, která je z toho ještě víc zmatená než táta. S mámou se pochechtáváme a uklízíme nádobí do myčky.
,,Pojedeme vyzvednou babičku s dědou. Do večeře buď doma, ano?" oznamuje mi máma a já přikývnu. Políbí mě s tátou na čelo a táta mě objímá paží a bere si mě stranou.
,,Jsem rád, že jsi zase ta usměvavá Jane, zlatíčko." řekne. ,,Toho kluka si važ."
,,Já vím, jen na něj nebuď moc přísný, ano?"
,,Já? A přísný?" nadzvedne překvapeně obočí a přehnaně a dramaticky ukáže na sebe. ,,Nikdy!" směje se a znovu mě obejme. ,,Užijte si to."
,,Vy taky." říkám a jakmile odejdou, běžím se převléknout z tepláků a trika do džínsů, rudého svetru a trochu se upravím. Narazím si na hlavu čepici, kolem krku si uvážu šálu a navleču se do bundy. Přesně ve chvíli, kdy se obuju před domem troubí auto. Zamknu dům a rozeběhnu se do otevřené náruče Ronalda.
,,Ahoj, Grinchi." usměje se a políbí mě na špičku nosu.
,,Ahoj." zazubím se a nakrčím nos.
,,Tak sedej." usměje se a já si sedám. Z kapsy od bundy vytáhne červený šátek.
,,Na co to je?" ptám se.
,,Aby jsi nevěděla, kam jedeme." spiklenecky se usměje. Povzdechnu si, ale nechám si zavázat oči. Ronald nastartuje auto a mně je mírně špatně, než si zvyknu.
,,Veselé Vánoce, Jane." řekne.
,,Veselé Vánoce, Ronalde." usměji se a vypátrám jeho ruku. Stiskne mi ji.

Nevím, jak dlouho jedeme, ale když konečně zastavujeme, jsem nervózní. Ronald mi pomáhá z auta, bere z něj nějaké věci a pomáhá mi dál. Vejdeme do nějaké budovy, sejdeme několik schodů. Položí tašku a stoupne si za mně.
,,Můžu?" ptá se a já přikývnu. Sundá mi šátek a povolí mi otevřít oči. Zůstanu šokovaně hledět před sebe. Tolik vzpomínek. Tolik. Vhání mi slzy do očí a já začínám být naštvaná. A taky mírně začínám panikařit.
,,Jane, je na čase vrátit se na led." řekne tiše Ronald ještě než stihnu cokoliv namítnout.
,,Chci domů," vzlyknu.
,,Aspoň to zkus."
,,Ne! Chci domů!" zakřičím a můj hlas se rozléhá prostory prázdného stadionu. Musel nějak zařídit, abychom zde mohli. Otáčím se a chci utéct, ale on mě chytí za paže a podívá se mi do očí.
,,Jane, aspoň to zkus. Zažij ten skvělý pocit." říká naléhavě a já se zamyslím. Dlouho mlčím a nakonec si povzdechnu.
,,Nemám brusle," namítnu.
,,Tvoje máma mi dala tvoje staré." řekne a ukáže na tašku. Odkládáme si věci a já si do ruky vezmu jednou sněhově bílou brusli. Nasadím si je a zavážu. Sundám si kryty na ostří a stoupnu si. Dlouho jsem to nezažila. Dojdu na led a sklouznu se po něm. Poprvé za takovou dobu. Zanechá to ve mně hřejivý, příjemný pocit plný adrenalinu. Zrychlím, udělám několik koleček po ledě, a pak se do toho naplno ponořím. Dělám holubičky, tančím kousky z různých sestav, točím piruety.
Ronald mě sleduje a já se pokusím piruetu skočit. Rozjedu se a s bušícím srdcem se pokrčím v kolenou a odrazím se od země. Dopadnu na levou nohu, pravou nataženou před sebou. V koleně mi zaskřípe, bolí to tak moc, ale je to příjemná bolest. S velkým úsměvem se zatočím a podívám se na Ronalda. Dobruslí ke mně, vezme mě za ruku a chvíli tak spolu jedeme. Úplně sami v celém stadionu, ruku v ruce, beze slov. Zastavíme se uprostřed a já se mu podívám do těch pronikavě zelených očí.
,,Děkuji," zašeptám. ,,Za všechno."
,,Jsem rád, že jsi mě nenechala umrznout před vaším domem, Jane Cooperová."
,,Jsem ráda, že jsi zazvonil zrovna u nás, ty jeden otravný Ronalde Dashnere."
,,Vrátil jsem ti do srdce Vánoce?" zeptá se a já pokrčím rameny, i když už to dávno víme oba. Přesto tomu nechám otevřený konec, protože je to náznak, že chci v našem vztahu pokračovat ještě několik Vánoc. Aby mi ještě dlouho dávala důvody, proč milovat Vánoce.
,,Možná."

967 words
0 days until Christmas