Ztráta paměti ✔ (Ironfrost Czech) - DOKONČENO - probíhá úprava

PROLOG

„Tony, Tony, tak už pojď, čekáme jen na tebe," vyrušilo ho hlasité bušení a volání na dveře jeho kolejního pokoje.

„Vždyť už jdu," zabručel nesoustředěně. Právě pracoval na své závěrečné diplomové práci na MIT a tak se do toho zabral, až úplně zapomněl na slib, že se bude dnes odpoledne družit s ostatními studenty. Další zabouchání na dveře ho konečně probralo. Odložil sešit s poznámkami a zaklonil hlavu, aby rozhýbal ztuhlý krk. „Už běžím." Rychle vstal, popadl vestu a šálu a otevřel dveře, za nimiž postávala o pár let starší blondýnka s patřičně rozmrzelým výrazem. „Promiň, Becky, zapomněl jsem na čas," omlouval se a vykouzlil na tváři jeden ze svých neodolatelných úsměvů.

„Ano, všimla jsem si," rozmrzele odpověděla a nastavila svoji tvář pro polibek. „Tak už pojďme, všichni už jsou na místě a budou mít zase řeči, že místo aby ses snažil zapadnout, tak pořád jen šrotíš. A mně se pak smějou taky."

„Už jsem se omluvil." Pohladil ji po rameni a naznačil, aby vyrazila. „Víš, že tyhle aktivity mě nebaví. Jdu jen, protože si to přeješ ty. Mám spoustu práce."

„Spoustu práce!" Naštvaně tleskla rukama. „Anthony Edwarde Starku, je ti sedmnáct let. Ale někdy mám pocit, že je ti aspoň o dvacet víc. Máš se bavit, opíjet se po barech a flákat se s kámošema. Domácí úkoly psát na koleni před hodinou. Jenže ty musíš mít všechno dokonalý. Ať už to je perfektně vyžehlená košile nebo esej napsaná o tři dny dřív a o tři strany delší. A přitom nejsi šprt. Jen perfekcionista." Zavrtěla hlavou. „Kdybys nebyl jeden z nejhezčích a nejzábavnějších kluků na škole, tak se mi všichni smějí od rána do večera už proto, že jsi mladší než já. A je úplně jedno, že můžeš všechny moje vrstevníky strčit do kapsy."

„Mrzí mě, že si to myslíš. Ale nemám na výběr. Můj otec na mě klade strašně vysoký nároky a..."

„Už mlč, Tony. To je pořád dokola!" Vztekle odkopla z cesty kamínek. Zastavila se a postavila se k Tonymu čelem a zprudka oddychovala. „Pořád slyším to samý. Otec tohle, otec tamto. Nevěřím, že je to takovej necitelnej parchant, jak ho popisuješ. A pokud jo, tak nechápu, proč se pořád snažíš se mu něčím zavděčit. Už jen to, že ve svých letech letos odpromuješ." Rozhodila ruce. „Co z toho vůbec máš? Jsi akorát duchem někde úplně mimo, pořád nad něčím přemýšlíš, a kdybych nepřišla já za tebou, tak si na mě ani nevzpomeneš."

„Becky..." Pohladil ji po tváři, ale vztekle jeho ruku smetla.

Po tváři se jí začala koulet první slza. „Teď buď tak hodnej a aspoň chvíli předstírej, že se dobře bavíš, i když ti pouštění draků připadá jako nesmyslná hovadina. Neztrapni mě."

Tony jen přikývl, protože by ho nepustila ke slovu. Občas přemýšlel, proč spolu vůbec chodí. Poslední měsíce se víc hádali, než spolu normálně mluvili, proto se od ní víc a víc oddaloval. Počkal, až si setře slzy, vzal ji za ruku a společně vykročili za zbytkem studentů, kteří už čekali na louce za areálem školy.
Dal si záležet, aby se tvářil nadšeně, když s Becky běžel a snažili se nechat papírového draka unášet větrem. Když se jim to asi na šestý pokus konečně podařilo, zjistil, že se skutečně usmívá.

„Teď pozor," ukazoval jí, jak má držet špulku se špagátem, „musíš ho držet pevně, aby ti neulítl, ale zároveň ten provaz musíš mít uvolněnej, aby ti nerupnul." S vyplazenou špičkou jazyka mu přikývla. Pozoroval, jak řídí draka po obloze a periferně zahlédl nějaký pohyb. Otočil tím směrem hlavu a zahlédl, jak se nějaká postava dopotácela ke stromu a ztěžka se pod něj svalila. „Hlídej draka a pomalu postupuj k ostatním. Zajdu se podívat, jestli se mu něco nestalo," kývl bradou směrem k člověku.

„Jasně, jen běž." Zářivě se na něj usmála a políbila ho.

Zahřálo ho, že se konečně rozveselila. Pohladil ji po vlasech a vydal se k postavě. Když došel blíž, zjistil, že pod stromem sedí kluk o něco starší než on sám, s dlouhými černými vlasy a obličejem rudým od krve. Třásla se mu ramena a vypadal, že pláče. Tony zrychlil krok.