Ztráta paměti ✔ (Ironfrost Czech) - DOKONČENO - probíhá úprava

Návštěva na ošetřovně

Natasha vzhlédla od dalšího trapného časopisu, kterými ji zásoboval Bruce a potěšeně se usmála, když do místnosti vešla veliká kytice růží, zabírající téměř celé dveře. Nebylo přes ní vidět, kdo ji nese, ale nebyla nejlepší agentka ze všech pro nic, za nic.

„Nazdar, Tony," pozdravila kytici.

„Natasho, jsem rád, že nespíš. Bruce mi vyhrožoval, že pokud tě probudím, tak mě propíchá pletacími jehlicemi." Vykoukl zpoza kytice a usmál se.

„Ano, to by asi udělal," pokrčila rameny. „Je velmi vynalézavý." Zasněně se podívala kamsi ke stropu.

„Nepochybuji o tom," ušklíbl se.

Našel průhlednou nádobu, která se improvizovaně dala použít jako váza, nalil do ní vodu v přilehlé koupelně a vložil do ní kytici. Postavil ji na okenní parapet k dvěma dalším, co už na něm měla.

Jedna bude od Stevea a druhá bude asi od Clinta, zauvažoval.

Otočil se a Natashu si prohlédl. Nezvykle bledý obličej silně kontrastoval s jejími zvlněnými rudými vlasy. Oblečená byla do jakési bílé košile a ležela na posteli pod přikrývkou, akorát jednu nohu měla nezakrytou. Ta hrála všemi barvami od zelené přes modrou až k temně fialové a byla zafixovaná v černé dlaze.

„Co se stalo?" zeptal se a posadil se na židli vedle postele. „Mimochodem, přinesl jsem ti pomeranče, ať tu neumřeš na nedostatek vitamínů."

„Díky, můžeš mi rovnou jeden oloupat." Ušklíbla se. Pak pokračovala vážným hlasem.
„Byla to stupidní nehoda. Uhýbala jsem střele jednoho z těch bastardů a ve stejném momentě, co jsem doskočila, tak na mě spadl kus zdi z domu. Uvěznilo mi to pod sebou nohu, vůbec jsem se nemohla hýbat." Otřásla se. „Myslím, že nebýt Bruce, který si hned všiml a rychle tu suť zahodil, tak jsem přišla o nohu."

„Ještě, že tě hlídá." Usmál se. „Kdy budeš běhat?"

„Nevím. Noha je šíleně pohmožděná, ale nic zlomeného naštěstí nemám. Až se zmírní otok, začnu zkoušet trénovat chůzi." Odfrkla si. „Strašně se tu nudím. Bruce mě nechce vůbec pustit ven. Pořad mi jen vnucuje nějaké idiotské časopisy. Ty přečtu, protože nemám, co dělat, ale to je na chvilku. A na to, aby tu seděl a bavil mě, nemá čas."

Tony se při představě, jak Natasha čte Cosmopolitan, v duchu rozesmál.

„Víš, že tu jsem skoro pořád," oponoval Banner, právě přicházející do nemocničního pokoje. Slyšel poslední slova agentky a pokusil se o obranu „Snažím se, aby ses tu moc nekousala nudou. Ale občas musím něco vyřídit." Demonstrativně rozhodil ruce. „Kdybys neskákala, kam nemáš, mohla bys teď střílet padouchy. "

„Vždyť já tě jen škádlím." Zářivě se na něj usmála a vzala si od Tonyho oloupané ovoce.
„Dáš si?" Nabídla doktorovi oddělený měsíček.

„Ne, děkuji. Jen jez." Obrátil se na Tonyho, který se v pokoji začínal cítit jako páté kolo u vozu. Jiskření mezi nimi bylo téměř hmatatelné.
„Jak jsi dopadl s naším zlobivým hochem?"

„Popravdě, vlastně nevím." Zvedl se došel k oknu a zadíval se ven.
„Chce se zabít." Sevřel prsty parapet.

„Zabít? Proč?" zeptala se Natasha udiveně.

„Myslí si, že ho všichni nenávidí a že nemá právo žít," řekl s upřeným pohledem ven. „On... hodně se změnil tím, že přišel o paměť. Obrátil o tři sta osmdesát stupňů. Není v něm ani stopa po nějaké zlomyslnosti, povýšenosti, aroganci a krutosti, jako to bylo dříve. Dost ho to vzalo, když zjistil, co byl v minulosti zač." Hlas se mu nepatrně zachvěl. Trhl sebou, když mu na rameni přistála ruka, a zamrkal.