Ztráta paměti ✔ (Ironfrost Czech) - DOKONČENO - probíhá úprava

O dvacet let později

Natasha Romanovová, špičková špionka S.H.I.E.L.D.u, najednou nevěděla, jak rychle zareagovat, aniž by zburcovala půlku města. To se sotva stihlo začít vzpamatovávat z nedávného útoku Lokiho a jeho mimozemské armády. „A on se tady jen tak objeví! V ulicích New Yorku se prochází, jak by se nic nedělo a ještě se rozhlíží kolem, jako kdyby to tu viděl poprvé." Zatímco si Natasha mumlala nadávky, pro jistotu si nabila pistole. Rozhodla se, že ho bude sledovat a ve vhodné chvíli ho sejme. Šla nenápadně za ním a nestačila se divit. Loki se vůbec neskrýval.

Naopak, šel přímo po hlavní ulici, prohlížel si výkladní skříně obchodů a vůbec se netvářil nebezpečně. Natasha už si začala myslet, že si ho musela splést, když se jí konečně naskytla příležitost. Černovlasý muž se zastavil u jednoho rohového obchodu s pánskými obleky a se zájmem si je prohlížel. Agentka se k němu opatrně a tiše přikradla, a bleskurychle ho zatáhla do boční ulice. Přirazila ho ke zdi, předloktí přitiskla k jeho krku, dlaň mu položila přes ústa a pistoli přiložila ze strany k boku. Celá akce jí trvala zhruba tři vteřiny.

„Jestli se chceš dožít dalších pěti minut, ani necekneš," procedila skrz zaťaté zuby. Loki se nadechl, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Jen na ni vyděšeně zíral. „Teď sundám ruku dolů a ty zůstaneš zticha. Mrkni na znamení souhlasu." Výhružně zavrtala pistoli hlouběji do jeho boku, až zkřivil bolestí obočí. Mrkl na souhlas a Natasha pomalu sundala dlaň z jeho úst. „Co tu, sakra, děláš?" zavrčela.

„Kdo jste? Proč mi ubližujete?" zeptal se Loki tak nevinným a upřímným tónem, že se Natasha zarazila.

„Jak to myslíš, že nevíš, kdo jsem? Už si nevzpomínáš?"

„Paní, já vás vůbec neznám. Nikdy jsem vás neviděl. Omlouvám se, ale nejspíš jste si mě s někým spletla." Lokimu bušilo srdce jako o závod, hlaveň zabodnutá do žeber mu krom bolesti naháněla pořádný strach a nevěděl, jak uklidnit tu ženu, a vysvětlit jí, že zajala nesprávnou osobu.

„Já se nepletu. Nikdy," ubezpečila ho vztekle a rychle přemýšlela. Pak přiložila volnou ruku k uchu, třikrát stiskla tlačítko k přenosu hovoru přes skryté handsfree a ozval se jí Jarvis.

„Dobrý den, paní Romanovová. Pan Stark je momentálně zaneprázdněný. Mohu zanechat vzkaz?"

„Jarvisi, je mi jedno, kde se Stark momentálně opíjí do němoty, ale ať jde okamžitě domů. Vedu Lokiho," domluvila a odpojila hovor. „Půjdeš se mnou." Obrátila se na boha. „Nebudeš se snažit utéct, nebudeš mluvit, budeš dělat, co ti řeknu, jinak tě zastřelím. Rozuměl jsi, Loki?"

„A-ano. Ale já opravdu nevím, kdo jste, říkám pravdu. Máte nesprávnou osobu. Kdo je Loki?"

„Jdeme. Na srandičky nemám čas." Dloubla ho do žeber a vykročili na cestu.

***

Tony seděl v obýváku s nohama položenýma na stole a popíjel svou oblíbenou whisky. Přemýšlel a vzpomínal, jako už po několikáté. Když Lokiho poprvé viděl na tom náměstí, kde se rval s Rogersem, napřed ho nepoznal. Za dvacet let, co se neviděli, se oba změnili víc než dost. Navíc mu přišlo opravdu dost přitažené za vlasy, že by tehdy opravdu mluvil pravdu. Ale když do jejich letadla nastoupil bez pozvání Thor, začaly mu docházet souvislosti. Nikdy o jejich setkání nikomu neřekl. Prvních pár měsíců na něj často myslel. Doufal, že se třeba Loki někde objeví, že zaklepe na jeho dveře a... A co vlastně? Sám nevěděl, co si pod tím představoval. Později si na něj občas vzpomněl a nakonec na něj zapomněl úplně.

V jednadvaceti letech byl nucen převzít firmu, když zemřeli jeho rodiče. Na nějaký sentiment nebyl čas. A když se s Lokim setkal u sebe v mrakodrapu před pár dny, při jeho invazi, Loki ho určitě nepoznal a Tony nedostal příležitost se zmínit. Stejně by to k ničemu nejspíš nevedlo. Bůh byl přímo posedlý představou ovládnutí Země a jeden večer strávený v Tonyho posteli by jeho názor stejně nezměnil.

Tony dopil svou sklenici a rozhodoval se, že si půjde nalít další, když Jarvis oznámil, že dorazila Natasha. Usmál se a zvažoval, co vlastně chce. Prý vede Lokiho. Dost o tom pochyboval, kde by se tu vzal? Thor ho vrátil na Ásgard, tam ho jistě čekal pořádný trest. Když cinkly dveře od výtahu, zvedl se a šel k baru.

„Nazdar Natasho, dáš si něco k pití?" zeptal se zvesela a otočil se k ní. Úsměv mu zmrzl na rtech. „Do prdele, proč sem toho parchanta taháš?" Rychlým pohybem položil sklenici a šmátral po baru, hledaje náramky od obleku.

„Říkala jsem Jarvisovi, že ho vedu. Nevyřídil ti to?"

„Prosím, pusťte mě, nic jsem neudělal," s hrůzou v hlase prosil Loki.

Natasha ho dloubla pistolí. „Ticho!"

„Řekl, myslel jsem, že je to záminka, abys mě mohla navštívit," zakřenil se. „Co je to s ním?" Pozoroval boha a překvapil ho čirý strach, zrcadlící se v jeho očích.

„Zase si tak nefandi, co bych s tebou dělala?" zasmála se. Pak zvážněla. „Byl jsi nejblíž, Jarvis to tu dokáže dostatečně zabezpečit, aby neutekl. A já nechtěla přes celé město běžet s pistolí vytaženou z pouzdra." Nasměrovala Lokiho ke křeslu. „Sedni si a neopovažuj se ani hnout nebo vydat jedinou hlásku." Naklonila se k jeho obličeji. „Rozumíš?" zeptala se sladkým hlasem. Muž poplašeně zamrkal a přikývl.

Natasha se obrátila k Tonymu. „Tvrdí, že nás nikdy neviděl. Ptá se, kdo je Loki. Kdybych ho neznala, myslela bych, že to myslí vážně."

Podal agentce hrnek s čerstvou kávou. „Nepraštil se do hlavy?"

„Co já vím? Má být přece na Ásgardu a ne se tady procházet, jako by tu byl na dovolené."

Tony zamyšleně nalil dvě sklenice skotské a došel k Lokimu. Ten seděl schoulený na křesle, jak mu řekla agentka a jen mlčky těkal očima z jednoho na druhého. Tony si přitáhl druhé křeslo před něj, pohodlně se posadil a podal mu sklenici. „Tumáš, napij se."

Loki roztřesenýma rukama převzal sklenici a položil si ji na klín, aby ji nevylil. Pootevřel ústa, ale zase je zavřel.

„Podívej, agentka je teď dost daleko. Nemusíš se bát promluvit, nic ti neudělá. Ale nedělej prudké pohyby, to nemáme rádi ani jeden z nás." Mile se usmál a opřel se. „A napij se, není to otrávené. Trochu to pálí, ale pak je po tom příjemné teplo."

Loki se pomalu napil, spíš jen olízl zlatavou tekutinu, a vrátil si sklenici na klín. „Děkuji," zašeptal s očima sklopenýma k zemi. „Prosím, pane, pusťte mě. Nic jsem neprovedl. Ani vás neznám, nikdy jsem vás neviděl. Slibuji, že nebudu dělat žádné problémy," úpěnlivě prosil a odvážil se jednoho krátkého pohledu do Tonyho očí. Natasha u baru si odfrkla.

Tony ji ignoroval. „Jak ses sem dostal?"

„Přivedla mě ta paní."

„Jak ses dostal do New Yorku?" trpělivě upřesnil svoji otázku.

„Já nevím," zašeptal po chvilce přemýšlení. „Já opravdu nevím, nepamatuji si to. Z ničeho nic jsem byl venku na nějaké lavičce a pak jsem šel po ulici, než mě ta paní..." Zadrhl se mu hlas a z očí unikla slza. „Prosím, věřte mi."

„Jak se jmenuješ?"

„Já nevím," uvědomil si s hrůzou. „Já nevím vůbec nic. Nepamatuji si ani své rodiče, nic..." Začal pofňukávat a otřel si slzy, které si našly cestičku po jeho tváři.

„Dopij to, uleví se ti," řekl mu Tony tiše a zvedl se. Došel zpět k ženě. „Myslím, že neblufuje. Loki by se nesnížil k takovému divadlu," podotkl tichým hlasem.

„Asi máš pravdu." Zamyšleně si kroutila pramen vlasů. „Možná by ho měl vidět Bruce. Ať ho vyšetří."

Tony přikývl. „Zařídíš to?"

„Jistě, přivedu ho. Uhlídáš ho tady?"

„Myslím, že ano," odpověděl a zadíval se na Lokiho. Tolik let uběhlo a on mu zase přišel domů v hrozném stavu.

„Dobře. Ozvu se." Dopila kávu a vyrazila směrem k výtahu. „A ty se chovej slušně. Nechci slyšet o žádných problémech. Jasný?" Výhružně zamávala pistolí a Loki roztřeseně přikývl na souhlas.

„Tak, co teď s tebou?" Tony se zamyšleně podíval na svého vězně, který se snažil splynout s křeslem.