Ztráta paměti ✔ (Ironfrost Czech) - DOKONČENO - probíhá úprava

Ásgard

„Heimdalle, můj trest vypršel. Otevři Bifröst.”

Nechal se odvézt taxíkem na konec města. Cestou sledoval budovy, parky, jedoucí auta a lidi spěchající po nákupech, do práce a z práce, pro děti do školy a školky, venčící psy a nebo randící páry. Bylo mu smutno a cítil se prázdný, navzdory úplnosti svého magického nitra.

Ta prázdnota vycházela přímo z jeho srdce, roztahovala se mu skrz útroby a zanechávala po sobě tichou spoušť, roznášející zrnka smutku a zoufalství. Už nikdy nebude stejný jako dřív.

Odin jeho trest vymyslel vskutku dokonale. I kdyby se Loki chtěl vrátit ke starému způsobu života, jeho nová osobnost, získaná během pobytu na Zemi, mu to znemožňovala. Život v posledních měsících mu navrátil to, co v posledních staletích celkem úspěšně ignoroval díky pocitu přehlížení, odstrčení a odsunutí za slávu Thora. Totiž svědomí.

Poslední měsíce však bohu ukázaly ještě něco. Něco, co v dřívějších dobách považoval za slabost a ztrátu času. Později to nepoznal a nyní si to nechtěl připustit. Nechtěl si přiznat, že za jeho zoufalou potřebou se sbalit do klubíčka a plakat, je muž, u kterého bydlel, který se mu nesmazatelně vpil pod kůži a který ukradl jeho srdce a zadupal ho do prachu u svých bot.

Chtěl na něj zapomenout a žít jako dříve. Nezáleželo mu už na tom, že králem bude jeho nevlastní bratr. Toužil po klidu a doufal, že ho v Ásgardu opět nalezne. Vyjel tedy za město, aby nikoho nepřekvapil magický vír, jenž by se měl každou chvílí spustit z oblohy a odnést ho domů.

„Heimdalle, slyšíš mě? Tak otevři.” Nic se nedělo a Lokiho se začala zmírňovat lehká panika.

Že by můj trest nebyl u konce? Chce mě snad Odin trápit ještě déle nebo mě touží podrobit nějaké další zkoušce?

Skousl si spodní ret a neklidně těkal pohledem sem a tam, jako kdyby se bál, že se Strážce netrefí, zaměří paprsek jinam a on ho nestihne doběhnout.

Toto má být zkouška mojí trpělivosti? Mám zde čekat několik hodin? Nebo je snad Duhový most zničen a cesta domů je uzavřena? Mohu se do Ásgardu dostat svými cestičkami, ale chci se vrátit hlavní bránou, ať je má domněnka o skončení trestu potvrzená.

„Heimdalle, prosím…” zkusil potřetí zavolat Strážce cesty mezi světy a o několik okamžiků později byl konečně pohlcen barevným vírem, který ho zanesl do obrovské kruhové místnosti se zlatým zdobením a složitým mechanismem, z něhož vysoký muž ve zlaté zbroji vytahoval dlouhý meč.

„Buď vítán, princi,“ pozdravil ho s lehkou úklonou hlavy.

„Děkuji,” odpověděl a zadíval se do šedých očí, ve kterých se odrážela světla všech hvězd ve vesmíru. „V čem byl problém? Čekal jsem aspoň půl hodiny.“

„Musel jsem požádat krále o schválení tvého vpuštění zpět. Věřím, že to chápeš,” odpověděl hlubokým melodickým hlasem.

„Rozumím. Já… rád tě vidím,” řekl opatrně a vydal se pro koně. Vždy jich bylo u portálu několik ustájeno pro navrátivší se cestovatele.

Vybral si hnědou kobylku a přišel pomalu k ní. Pohladil ji po hlavě, aby se s ním seznámila a dal jí jablko z bedýnky u vrat, které s radostí přijala a slabě zaržála na znamení díků. Pomalu se vydal ke svému domovu. Posledních několik let zde moc času netrávil, proto se cestou zvědavě rozhlížel do všech stran a sledoval, jaké změny se v Ásgardu udály.

Před palácem seskočil z kobylky, pohladil jí po nozdrách a tiše poděkoval, že ho bezpečně odvezla. Palácový strážný pak převzal její otěže a odvedl ji pryč. Nadechl se a chtěl vyjít po schodech do vstupní síně, když ho na místě přišpendlil jedovatý hlas.