Ztráta paměti ✔ (Ironfrost Czech) - DOKONČENO - probíhá úprava

Já... odcházím

Zamknul dveře do pokoje, zhasl světlo a lehnul si do postele. Loki měl pravdu, skutečně byla dost velká pro oba. Ani dotknout se nemuseli. Ale Tony se už odpoledne rozhodl, že mu pomůže. A jestli tohle k tomu patří, proč ne.
Chytil ho za rameno a otočil ho na záda. Loki na něj v pološeru hleděl s neproniknutelným výrazem.

„Otoč se ke mně," řekl Tony s důrazem nepřipouštějícím odpor. Až ho samotného jeho tón překvapil. Loki se poslušně otočil, ruce omotal okolo přikrývky a čekal.

„Podívej," začal Tony, „já nevím, co jsi zač. Nevím, jestli jsi vyhozenej princ z vesmíru, a nebo blázen, kterej by se měl léčit. Nevim, upřímně je mi to u prdele." Zhluboka se nadechl. Loki mlčel.
„Jediné, čemu věřím s jistotou, že jsi opravdu smutnej a chybí ti společnost. Takže to pro tebe dokážu udělat. Budeš první chlap v mojí posteli a zároveň jedinej a poslední. Nezneužij toho, to je jediný, o co tě žádám." Na chvilku se odmlčel. „Jinak jsou moje objetí pro dnešní noc tvoje. Jenom pro dnešní noc. Rozumíš?" řekl to asi ostřeji, než měl v úmyslu, ale měl pocit, že musí pevně vytyčit hranice.

„Rozumím," zašeptal Loki a jednu ruku mu vsunul za krk. Pomalu se začal přibližovat.

„Co to..." s panikou se Tony zapřel hlavou zpět.

„Psst," konejšil ho Loki. „Chci ti jen poděkovat. Pak bude vše tak, jak si přeješ," dokončil větu a položil své měkké rty na jeho.

Tony zadržel dech a celý ztuhnul. Loki nepovolil. Držel ho za krkem a něžně otíral své rty o jeho. Po malé chvilce si Tony uvědomil, že se mu zrychluje dech a pootevřel ústa. Na to Loki čekal a okamžitě vniknul do jeho úst svým jazykem. To už se Tony dávno přestal bránit a polibek opětoval.

Hlasitě vzdechl, když se špičky jejich jazyků spojily a on se polibku naplno oddal. Skončil však příliš brzy. Loki se odtáhl a nechal Tonyho udýchaného, ztraceného v zážitku, který právě dozníval.

„To..."

„Nemluv, nepokaz to. Vím, že jsem překročil meze a omlouvám se ti za to. Nevěděl jsem, jak ti jinak za dnešní večer poděkovat. Pokud souhlasíš, už tě jen obejmu. Slibuji, že nic víc neudělám."

„Dobře," zašeptal Tony a snažil se uklidnit zrychlený dech a dostat do klidu ztopořené mužství.

Loki se s trhnutím probudil, ale oči nechal zavřené. Vnímal, že leží na zádech a podle slabé tíže na nohách poznal, že je do pasu přikrytý. Slyšel neurčitý šum vzdálených hovorů a slabé nepravidelné pípání nějakých přístrojů. Nasál nosem vzduch a udeřil ho ostrý pach dezinfekce.

Nemocnice. Co dělám v nemocnici?

Pohnul rukou a ucítil, jak ho cosi táhne za kůži na předloktí. Všemi smysly se soustředil na zjištění, zda je někdo v jeho přítomnosti. Nic necítil, proto velmi pomalu otevřel oči.

Nemýlil se ve svém úsudku, skutečně ležel v nemocniční posteli zpola zakrytý dekou. Pohlédl na svou ruku a všiml si zavedené kanyly. Podivil se, ale prozatím to nechal být. Ještě na sebe nechtěl upozorňovat. Rozhlédl se kolem a hodnotil vybavení místnosti.

Křeslo pod velkým oknem vypadalo pohodlně k několikahodinovému sezení u pacienta, zato dřevěná židle postavená u nohou postele připomínala středověký mučící nástroj. Na strohém stolku stál džbánek s vodou a sklenice. Z pokoje vedly dvoje dveře, jedny pravděpodobně do koupelny a druhé na chodbu. Proti posteli byla na stěně přimontovaná televize, aby si pacienti mohli krátit dlouhou chvíli.