Ztráta paměti ✔ (Ironfrost Czech) - DOKONČENO - probíhá úprava

Složka

Díval se na tu zatracenou složku jako ve snu. Vzkaz četl aspoň stokrát a snažil se přijít na to, co provedl. Čím ji tak urazil.

Byl jsem na ni příliš rychlý? Měl jsem se jí ještě jednou zeptat, co se jí přihodilo, že chtěla plakat? Byl jsem k ní příliš necitlivý? Řekl jsem snad něco urážlivého?

Zabořil se do sedačky a civěl na desky. Zuby drtil spodní ret. Bál se podívat dovnitř a odhalit její obsah. Srdce mu tlouklo a hlasitě rezonovalo v jeho hrudníku. Připadal si najednou příliš zranitelný. Byl úplně sám v celém mrakodrapu a bylo mu úzko. Napadlo ho, že by kontaktoval Thora, ale nechtěl rušit dalšího člověka ve večerních hodinách. Zatoužil po Tonyho společnosti, chtěl s ním mluvit, ale bál se, že mu zase položí telefon.

A co bych mu tak řekl? ‚Tony, moje holka mě kopla do prdele a já potřebuji obejmout?‘ Akorát by se mi další dva měsíce smál, že to s ženskými neumím. Zavrtěl hlavou. Ne, Tonymu znovu volat nebudu.

Hypnotizoval složku. Ležela na stole a jako by ho vybízela, aby se do ní podíval. Odhodlával se k jejímu otevření. Bál se jí jen dotknout, nechtěl vědět, co je uvnitř. Zároveň cítil spalující touhu zjistit, jaké tajemství ukrývá.

Vypil půl láhve vína, než se odvážil. A po jejím otevření litoval, že to udělal. Krve by se v něm nedořezal. Seděl ztuhle nad otevřenými deskami a cítil, jak mu po zádech teče studený pot. Složka byla až po okraj plná dokumentů a fotografií.

Roztřesenýma rukama je bral jednu po druhé a držel je daleko od sebe, jako kdyby držel jedovatého hada. Na každé byl on. V hrozivé rohaté helmě, oděn do složitého a nádherného brnění ze zlata a kůže se zeleným pláštěm a s prapodivným žezlem, zářícím modrou barvou. Arogantní a panovačný úsměv byl na jeho obličeji téměř na každém záběru. Jako kdyby svým pohleden chtěl dát všem najevo, jak moc jimi, pouhými smrtelníky, pohrdá.

To nemůžu být já, křičel uvnitř svého mozku. To musí být zlý sen!

Ale věděl, že je to krutá realita. Chtěl tu hromadu důkazů zahodit a předstírat, že neviděl vůbec nic, ale nebylo cesty zpět. Musel se na vlastní oči přesvědčit, jaké hrůzy spáchal. Ani si nevšiml, že víno dopil, dokud ho nevyrušil hlasitý zvuk spadlého skla. Naštěstí se láhev nerozbila, přesto nechtěl riskovat druhý pád a nevrátil ji na stůl, ale postavil vedle gauče. Ruce se mu klepaly tak, že k tomu téměř potřeboval dva pokusy.

Ohromeně zíral do složky a nevnímal nic jiného. Na jedné fotografii před ním klečelo náměstí plné lidí a on ve své rohaté helmě se nad nimi tyčil, s roztaženýma rukama, jako jejich spasitel.

Spasitel? Jsem tyran!

Na další držel Tonyho pod krkem a ve tváři měl šílený vztek. On s vlajícími vlasy na jakémsi létajícím skútru, s chyceným šípem v ruce. Díra v podlaze, v ní ležel a všichni z Avengers stáli nad ním s připravenými zbraněmi.
Zavřený v nějaké skleněné místnosti. Rvačka s jeho bratrem.
Mimozemské lodě a postavy, rozbité budovy. A na mnoha fotografiích spousta mrtvých těl. Byly tam ještě další, každá s nějakým hrůzným obsahem.

S třesoucíma rukama se podíval na obsah dokumentace. Na první straně byla jeho identifikační karta, zbytek bylo hlášení o jeho krutých činech. Po přečtení čísla počtu obětí si nacpal pěst do úst a běžel zvracet. Omotal rukama záchodovou mísu a dávil vše, co snědl a vypil. Pozvracel si dlouhé vlasy, ale neměl sílu řešit něco tak triviálního.

V hlavě mu rezonovala pouze dvě slova: Jsem zrůda!.

Zvracel dlouho, dokud už neměl žaludek zcela prázdný. I pak se mu stahoval v bolestivých křečích. Na spancích se mu perlily kapičky ledového potu a košile se mu lepila k zádům.