Metro 2039 [DOKONČENO]

Kapitola 1: Určená trasa

„Woah," řekne Emily zvýšeným hlasem, při čemž její ospalé zavřené oči najednou byly zcela otevřené. Prudce si je promne a vstane, aby si uvědomila, kde vlastně teď je. „Byl to jen sen, ten jako máš vždycky, vzpomínáš?" řekla Cathrine a snažila se Emily uklidnit. „Co se zas s tou problémovou holkou děje, krucinál?" ptá se Nick, jenž stojí nedaleko tábora a je na hlídce. „Emily, měla opět její traumatický sen o útěku z laboratoře," pohodově odpoví Josh a prohrábne hořící ohniště klackem. Emily se po chvílí uklidní a položí svou hlavu na Cathrinino rameno. Dobře... Jsem tady, byl to jen sen. Teda... byla to skutečnost, ale teď není, žiji přeci v přítomnosti. Cathrine je u mě. Nick hlídá a Josh si opět hraje s ohněm. Všechno je tak, jak má být.

„Vím jaké to musí být pro tebe utrpení. Osud na tebe nebyl milý, ale teď jsi tady, plně zdravá a obklopena dobrými lidmi. Všichni jsme tu pro tebe a staráme se o tebe. Kdykoliv tě něco bude trápit, můžeš mi to říct, jsme přece nejlepší kamarádky," řekla Cathrine s přesvědčujícím úsměvem na tváři takovým, aby se Emily udělal taky. Emily přikývne a následně usíná na Cathrině rameni. Myslí si, že jsem blbá... Chová se ke mně mile, protože jsem dítě, anebo kvůli mé schopnosti... Asi chápu, není to se mnou lehké. Pro nikoho by nebylo lehké být ve skupině s holkou, která se místo vzteku úplně zcvokne, ublíží všemu, co jde, a navíc jí dorůstají končetiny.

„Emily.. vstávej.." říká Cathrine s veselou aurou kolem sebe. „Dnes je čas se konečně posunout o místo dál, tentokrát někam o hooodně dáál! Můžeš hádat kam." Nikdy jsem nedokázala pochopit, jak stále dokáže být tak veselá, musí být uvnitř opravdu hodně plná smutku. „Dneska se mi nechce moc hádat, takže se nechávám podat," řekla ospale a začala se probouzet do dalšího světa plného nemrtvých. „Dobře tedy... Bubny poprosím, děkuji... Náš cíl je nyní Gemlis! Dohodli jsme se mezitím, co jsi spala, tak co říkáš?" s jásavým úsměvem řekla a čekala na Emilyinu reakci. "Gemlis?! Zbláznili jste se? Je to třetí největší město v americkém podzemí! Bude tam spousta nebezpečí, navíc to není dvakrát nejblíž, pokud vím, je to na hranici Minnesoty. Vážně musíme projít tolik tunelů, abychom se dostali do takového zapadákova?" pověděla Emily negativním tónem a bylo na ní jasně vidět, že odmítá. "Noták... Nemůžeme být furt na severu, musíme jít blíž ke středu Ameriky. Zima se blíží a my nepotřebujeme zmrznout. Gemlis by mohlo být naše nové útočiště, konečně bychom měli postele, tak co ty na to?" říká Cathrine přesvědčujícím hlasem. "Co jiného mi zbývá? Bez vás bych už byla jedním z těch na povrchu..." odpovídá přesvědčená, byť smutná Emily.

O půl hodiny později...

„Jste všichni připravení na odchod?" hlasitě se táže Nick. „Všichni už pár minut čekáme před tunelem, spíš nás zajímá, jestli už jsi připraven TY," hlásí Emily, která doběhla k Nickovi, aby sdělila zprávu, že je pozadu. „Zase ty, prcku? Ovšemže jsem připraven! Voják je vždy připraven!" dořekl a hodil si batoh s věcmi na záda. Nechápu, jak se stále může chovat tak... vojensky. Jsme přeci uprostřed apokalypsy. Emily a Nick došli k tunelu za Joshem a Cathrine, kteří se k sobě podezřele měli. „Připraveni vyrazit?" ptá se Josh stojící s Cathrine u drezíny před temným tunelem plného svítících hub s velice nízkou radiací. „Moc se mi to nezdá... Vidíte ty houby, co tam svítí? Nepotřebujete náhodou masky? Ten vozík taky nevypadá moc k použití, jste si opravdu jistí?" Emily začala vymýšlet výmluvy, aby se nikam nemuselo. „Klid, Emily, ta drezína vypadá úplně stejně jako všechny ostatní v téhle době - na sračky," řekne Josh se smíchem na vlastní vtip. „Ty houby mají velice nízké ozáření, které vytváří to světlo, co vydávají. Není se čeho bát," povídá Cathrine s jejím optimistickým úsměvem, který uklidní Emily. "Dost tlachání. Je čas vyrazit," rozkazuje Nick, jenž už je ve vozíku a připraven šlapat. Všichni se na něj otočili a sedli si do vozíku.

„Tak jak jste na tom? Mám tuhle karabinu, do ní 16 nábojů," Nick ukáže karabinu M1 a podívá se na Cathrine, aby ukázala své náčiní. „Jen tenhle glock. Moc nábojů do něj nemám, asi tak 14..." informuje Cathrine. „Já mám tenhle bajonet, našla jsem ho kousek od tábořiště. Na nemrtvé mi bude stačit," řekla Emily nadšeným způsobem, že má taky něco na obranu. „Můj kalašnikov leží hned tamhle. Měl by mít jeden plnej zásobník," zpoceně a namáhavě řekl Josh, který rozjížděl drezínu pomocí páky. „Můžeš klidně usnout, hlídáme tu 3, kdyby se něco stalo, vzbudím tě, ju?" povídá Cathrine na Emily, aby si odpočala. Emily přikývne a pomalu usíná.

„Arghh..."

Emily se probouzí a po pár sekundách si uvědomuje, že leží úplně na něčem jiném, než je vozík. Otevře oči a podívá se okolo sebe... Já vypadla?! Ne, to snad ne, toho by si Cathrine všimla! Něco se určitě muselo stát. Kde teď vůbec jsem? Moc směrů mi nezbývá, buď půjdu zpět nebo dopředu. Kudy je ale... dopředu? Tu si Emily vzpomněla, co jí Josh učil. Už vím! Sundala si rukavici a jemně sáhla na železo. Studená... Popošla o několik metrů a sáhla si znova. Cítím menší horkost, bude to tudy! A šla tam, kam jí kolejnice zavedla.

Určitě jsem nevypadla náhodou, Cathrine mě nejspíš zachránila před útokem na vozík. Doufám, že jsou všichni v pořádku. Cesta by neměla trvat dlouho, třeba by to mohlo být hned za rohem. Doběhne k prudké zatáčce kolejí a podívá se za roh. Nebo taky ne no... Emily se podívá ostřejším pohledem do toxické mlhy a vidí pomalý pohyb nějaké osoby. Její chůze se zrychlí, aby viděla tajemnou osobu. Nemrtvý! To není dobré znamení. Emily rozpozná z pár metrů a vytáhne svůj naostřený bajonet. „Knoze, obludo!" řekne dostatečně nahlas, aby si jí chodec všiml a začal se k ní pomalu přibližovat. „Grheee..." vydává nechutné zvuky a pomalu kulhá k Emily. Emily přikročí na dostatečnou vzdálenost a bodne monstrum přímo mezi oči. Pravou nohu opře o shnilé tělo, kopne do něj a tím vytáhne svůj nůž a shodí nemrtvého na zem. Vší silou mu dupne na lebku, která se rozdrtí a ocitne se na celém kolejišti. „Pro jistotu..." zašeptá a pokračuje ve své cestě.

Po pár kilometrech Emily vidí velké dveře, za které vedou koleje, několik metrů od velkých kovových dveří však sedí malá holčička, která pláče. Však je to dítě! Emily doběhne k holčičce a dá jí ruku na rameno a potichu se táže: „Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic? Kde je tvá skupina?" holčička přestane plakat a otočí se na Emily, má na sobě pouze dlouhé roztrhané tílko a vlasy tak dlouhé, že jí není vidět do tváře. „Mluvíš anglicky?" dívenka vstane a ukáže se, že je skoro větší než Emily. Pravou rukou si Emily za zády vytáhne kudlu a je připravena zaútočit. Dívenka svými vyhublými rukami odkryje vlasy na tváři. Přiblížila se tváří k tvář a hlasitě zapištěla přímo na Emily. V šoku dezorientovaná Emily se bezmocně drží bolestí za obě uši. Příšera v tu chvíli natáhne své dlouhé ruce s naostřenými nehty, chytne Emily přímo pod krkem a otevře svou velkou tlamu, že okusí Emily. Mezitím jsou ozvěnou slyšet hnusné pazvuky nemrtvých monster. Emily skoro uškrcená kouká s polovičně otevřenýma očima do těch té obludy a uvědomuje si, že takhle nějak vypadá smrt.

Emily slyší výstřel a padá k zemi, s pádem si vyráží zbylý dech, co jí zbyl. Hned vedle ní spadne zmutovaná holka s odstřeleným kusem hlavy puškou. „Omdlívá!" hlásí odstřelovač, který stojí u zamřížovaného okna kousek od obrovských kovových dveří vedoucí do stanice. Jedním uchem přiloženým k zemi cítí, jak se k ní z obou stran někdo blíží, sotva přítomná si uvědomuje, že z tunelu přichází horda, kterou přivolal jekot. „Zahajte palbu!" křičí cizinec na jeho kolegy. Všichni ve střelecké pozici začínají pálit na nabíhající zombie. Jeden z ničeho nic přestane s palbou a doběhne pro Emily, kterou vezme do náručí. Pomalu utíká s Emily zpět a mezitím se jí s úsměvem podívá přímo do očí.

„Joshi..." potichu řekne Emily a omdlí...