Metro 2039 [DOKONČENO]

Kapitola 4: Naděje

Emily, klečící se zavřenýma očima a s dvěmi hlavněmi přímo u hlavy přemýšlela, co se bude dít dál. „Opusť tento svět," pověděl s ušklebeným hlasem a zmáčkl spoušť. Zmáčkl, ale nic se nestalo, pružina se zasekla. Věděla, že teď je její šance zaútočit, popadla brokovnici za hlaveň a začala se o zbraň s cizincem přetahovat. Pružinka opět naskočila a zbraň byla plně funkční, bandita v přetahování několikrát zmáčkl spoušť a střelil Emily do břicha. Upadla na zem, opřená o zeď věděla, že už nevstane. Přiložil jí zbraň k čelu a cílil k ukončení jejího trápení. Naposledy stiskl spoušť přebité brokovnice, Emily s nervózním výrazem a velkou bolestí prostřelených vnitřností koukala na svůj osud. Po stisknutí spouště se nic nedělo, cítila, že čas se zastavil.

„Zdravím tě, Emily," řekl muž s černýma očima, jenž se ze stínu objevil přímo vedle neznámého muže, co měl právě Emily zabít. „Možná nevíš, kdo já jsem, ale já vím, kdo jsi ty. Sleduji tě od dob počátků apokalypsy, v té době si byla velice zajímavé děvče, které obdrželo můj dar. Postupně si se stávala zajímavější víc a víc, ale teď se má stát tohle? Opravdu si to tak přeješ? Zemřít s božským darem?" pověděl a roztáhl obě ruce, čímž změnil celé okolí, on a Emily byli ve vzduchu, svět byl ještě krásný, ale to, co bylo před nimi, nebylo. „To jsou moji..." ukázala Emily na její dětské já stojící vedle federálních vědců. „Aby si dokázala ovládat jednu z mých schopností, musíš se vyrovnat se svou nejtěžší vzpomínkou, jedině pak se ti síla oka dokáže podmanit," vysvětlil, proč jsou zrovna tady, a společně začali poslouchat událost.

„Děvče, tvoji nevlastní rodiče měli autonehodu..." řekl první vědec a druhý ho dokončil, „dělali jsme, co se dalo, ale oba zemřeli na příliš silnou bolest a vysoké ztráty krve. Nikdo jiný ti nezbývá, tak tě vezmeme do své péče..."
„Nikam s váma nejdu, kašpaři!" odporovala malá, rozhořčená Emily.
„Jak vidím, tak nemáme na výběr," vytáhl první doktor uspávací injekci a píchl ji Emily přímo do krku.
„To ne..." rozesmutněla se současná Emily a pomalu chtěla začít brečet.
„Braň se tomu, braň se žalu, zahlédni do svého nitra," řekl černooký muž, při čemž navazoval děsivý oční kontakt. Horší, než tahle situace být nemůže... to není možné, tihle dva, ti mi zničili život, zaslouží si... být roztrháni za živa. Její oko začalo červenat, čehož si všiml a dal svou velice chladnou ruku na její klepající se rameno, což jí rozsvítilo v hlavě.
„Zuřivost není to správné řešení, ale moc a uvažování," řekl tajemným hlasem a vypařil se. Uklidnila se a ucítila zvláštní pocit uvnitř svého těla, harmonii.

Opět se objevila v přítomnosti a viděla hlaveň na jejím čele. Zavřela své oči a ponořila se do svého nitra, kde hledala ten správný klid. V tom své oči otevřela a svou vlastní vůlí změnila pravé oko na červené. Velkou rychlostí se její břicho a vnitřní orgány zregenerovaly. Všechno se odehrálo velice rychle, muž sotva zmáčkl spoušť a vystřelil do prázdného místa, kde ještě před setinou seděla Emily. Její rychlost byla tak vysoká, že skončila na stropě opřená nohama. To si muž uvědomil, vylekal se jejího červeného oka a z paniky začal nabíjet svou brokovnici, aby ji odstřelil ze stropu. Emily skočila ze stropu a svýma nohama mířila přímo na jeho hlavu. Vší silou ho udeřila podrážkou a následně jen koukala, jak padá k zemi a nemůže vstát.