Když to skončí, přijdu si jako po znásilnění, obětí však nejsem já. Chlapec se spokojeně usmívá, nejspíš by ho ani nenapadlo přemýšlet kdo jsem, nebo čí postel jsme právě znesvětili.
Zvedá se o něco dříve než já a vrací se do víru hudby a veselí, já to ale nezvládnu. Jsem znechucený sám sebou, stejně tak blonďákem a skutečností, že žiju ve společnosti, kde je tohle nejen normální, ale dokonce je považováno za nenormální to neprovozovat.
Chvilku ležím, aby mohl vyprchat účinek tabletek a já mohl zmizet. (Co že to bylo? Valium? Pervitin? Jsem moc vyhořelý na to, abych tohle ještě vnímal.)
Nakonec i já sejdu dolů a tiše vyklouznu na ulici. Snažím se odejít tiše, jinak by někdo mohl chtít navázat rozhovor.
Každý je příliš zaujatý sám sebou, takže se mi to daří.
ČTEŠ
Sounds of Silence
Teen FictionPohrdali jsme jimi, přestože jsme byli horší. Zdáli se nám všichni stejní, zatímco jsme sami vypadali jako uniformovaní klonové. Nebylo to dobré období, místo, dokonce to ani nebyla dobrá osoba. Ale kdo si může vybírat? Prostě to bylo. Počet kapit...
