Kdykoliv zavřu oči, cítím, jak se kolem mě stahují mraky, jak mě sleduje přízračná postava.
Pokaždé, když je otevřu vidím, jak po stěnách lezou démoni, navzájem se překrývající a ničící jeden druhého.
Nejsem schopen dokonce ani zařvat na matku. (Pravděpodobnost, že by mě slyšela však není moc vysoká. Myslím, že si před pár minutami otevřela sklenku - odhadem nepříliš kvalitního - vína.)
Snad poprvé se skutečně bojím.
ČTEŠ
Sounds of Silence
Teen FictionPohrdali jsme jimi, přestože jsme byli horší. Zdáli se nám všichni stejní, zatímco jsme sami vypadali jako uniformovaní klonové. Nebylo to dobré období, místo, dokonce to ani nebyla dobrá osoba. Ale kdo si může vybírat? Prostě to bylo. Počet kapit...
