Sounds of Silence

That was planted in my brain,

Hudba, která na téhle párty hraje, je vyloženě ohlušující. Víceméně všichni se baví, nebo se tak alespoň tváří, a já se snažím nebýt výjimkou. Pravda je taková, že bych byl radši na spoustě jiných míst. Třeba v hrobě.
Tam je jistě chlad a klid, zatímco tady se od horka potí i velmi spoře oděné dívky. Možná, že se takto oblékají, aby jim nebylo teplo.
,,Tak tady tě máme!" zvolá někdo téměř naštvaně, z větší části však vesele. ,,Minule 'sem byl u Liny za krypla, když si nepřišel."
Zhluboka se nadechnu a přinutím se k úsměvu. ,,Neříkej, že ti to vadilo, Chade. Tahle daleko by ses se mnou nedostal," přestože jsou mé rty roztažené do jakéhosi úsměvu, hlas zůstává mdlým a bezbarvým.
,,Kdo říká, že se něco stalo?" zasmál se můj... jak ho jen označit? Následovník? ,,Ne, že by mě odmítla, ale já chtěl jinou. Lina fakt nemůže být ničí typ. Nelíbí se ti, že ne?" dodá, když vidí můj výraz.
Zavrtím hlavou. Nepřitahuje mě, stejně jako nikdo v tomhle domě, nikdo v tomhle městě a patrně ani nikdo na téhle planetě. ,,To už je lepší tamten," kývnu hlavou na svůdně mrkajícího chlapce v povzdálí. Není v tom takový rozdíl, ale na rozdíl od Liny tuším, že jemu bych nemusel zdlouhavě vysvětlovat, proč se nemůžeme vzít.
Chad zavrtí hlavou, kterou už nezdobí culíky a tanečním krokem odejde balit nějakou zoufalku.
Já mizím za chlapcem, který celkem jasně naznačil, že tady neplánuje zůstat.  Stejně tak naznačil, že jeho plány nejsou zdaleka tak čisté, jako jeho make-upem zdokonalená pleť.