Matka není doma.
Snad poprvé mě to zamrzelo, jako by snad nešlo o něco naprosto očekávatelného. Přece jen, má teď někoho lepšího...
Že bych snad cítil lítost?
Posadím Arta na gauč. Je jako loutka, stačí ho nasměrovat.
Skutečně působí jako dřevěný panáček, se svým prázdným výrazem, a mnou půjčeným tričkem, které je mu velké a džínami, které jsou mu jen dlouhé. Díky mému neustálému hubnutí byly velmi často zmenšovány.
Sám mám uniformu konzumu, kterou bych nejradši viděl hořet, ale to by mi nejspíš hrozil vyhazov z práce.
Jen neradi vidí své pracovníky dělat něco lidského.
,,Máš kam jít?" zeptám se ho.
Zavrtí hlavou. Hodím mu deku doufajíc, že už to nějak zvládne.
ČTEŠ
Sounds of Silence
Dla nastolatkówPohrdali jsme jimi, přestože jsme byli horší. Zdáli se nám všichni stejní, zatímco jsme sami vypadali jako uniformovaní klonové. Nebylo to dobré období, místo, dokonce to ani nebyla dobrá osoba. Ale kdo si může vybírat? Prostě to bylo. Počet kapit...
