Sounds of Silence

By the flash

Fakt se omlouvám, že kapitoly nevychází pravidelně, ale je zkouškové a já mám toho moc :/.

Sleduji, jak za sklem opadají stromy a snažím se nedýchat ty polojedovaté výpary ze smažení. Dalo by se říct, že už počítám minuty do konce směny.
Byla by to celkem nuda, kdyby nepřišel drobný, černovlasý chlapec.
,,Co to bude?" zeptám se ho doufajíc, že se nebude chtít vybavovat. Jako obvykle to nevyjde.
,,Nemám hlad," špitne, ,,Ale donesl jsem ti obrázek," s těmito slovy mi podá srolovaný papír. Poté zadrží dech, nejspíš čeká na mou odpověď.
Aniž by se cokoliv v mém postoji změnilo, rozložím papír. Kluk, který z něj kouká vypadá živě, to ano. Vlastně, dalo by se říct, že má jeho stvořitel talent. (Z podpisu se dozvídám, že se jmenuje Arthur.) Ale v tom je ten problém. Já nevypadám živě.
Mé vlasy nejsou čistě zlaté, nýbrž špinavě blond. Mé oči nejsou zářivě modré jako oceán, ale matné a do šeda.
Napadá mě plno věcí. To nejsem já. Proč ses tak snažil? Nahlas však řeknu jenom jednu.
,,Díky, je to pěkný dárek k narozeninám."
Arthurovi se rozzáří oči. ,,Vážně? Tak to musíme oslavit!"