Sounds of Silence

In restless dreams I walked alone

Přestože jsem unavený ze školy a zpocený z tréninku, stojím jako prašivé psisko u pultu a snažím se usmívat na zákazníky. Ve výsledku je z toho kamenná grimasa vynucující si soucitné pohledy.
Snad jen jeden člověk se tváří normálně, aniž by ho můj výraz odpudil či vyděsil.
,,Ahoj," pozdraví drobný Asiat a rty se mu roztáhnou do úsměvu.
Cosi zamručím, je tu tak často, že už nemá cenu se jakkoliv přetvařovat.
,,Víš, studuji umění," je to nejdelší věc, kterou zatím řekl, takže mám až teď možnost všimnout si, že nemá přízvuk. ,,No, a sem tam si kvůli tomu někoho vyfotím. Jako model, takže, ehm," zní nervózně, což mě v nejmenším netěší.
,,Klidně mě vyfoť, jsem zvyklý," pobídnu ho. Očividně se mu uleví, když vezme foťák, který mu doteď vysel kolem krku a namíří ho na mě. Ani se nenamáhám změnit výraz. Jen ať mě má takového, jaký jsem. Třeba potom přestane tak zírat.
Když má několik fotek, s vděčným úsměvem odejde a já se můžu vrátit ke své nudné, stereotypní práci.