Lesní tajemství

2-Medděd

Probudila jsem se s velkou bolestí hlavy. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. Pamatovala jsem si jenom, jak jsem v pustině narazila na nějaké stavení a potom zaklepala na vysoké dveře.
Promnula jsem si spánek a posadila se, abych se porozhlédla po okolí.
Byla jsem v nějaké dřevěné stodole a ze dveří, jenž byly naproti mně, prosvítaly sluneční paprsky.

S radostí jsem se zvedla. Už neprší!
Můžu vyrazit na cestu. Ale nejdřív jsem musela najít hostitele, který mě tu nechal přespat. Chtěla jsem mu poděkovat. Když jsem otevřela dveře, hlasitě zavrzaly a já se ocitla na nádvoří. Kolem stodoly byla uspořádána další dřevěná stavení jako kůlny a stáje, kde se ozývalo řehtání koní. Podél levé strany živého plotu stály řady úlů. Z úlů vylétaly obrovité včely, které poletovaly sem a tam. Uprostřed nádvoří ležel mohutný dubový kmen s mnoha polínky, které se povalovaly vedle. Poblíž stál ohromný muž s hustými tmavými vlasy a plnovousem, s mocnými a svalnatými pažemi. Na sobě měl hnědou vestičku, která skoro splývala s jeho tmavou kůží. Muž se natáhl pro polínko a pro sekyru.

Jakmile mocným pohybem polínko přesekl, ze stájí vyběhli koně.
,,Vím, že jsi tu. Neboj se mě. Nic ti neudělám," promluvil muž.
Popošla jsem o jeden krok vpřed.
,,Kdo jste?" otázala jsem se.
,,Mé jméno je Medděd. Jsem kožoměnec," odpověděl.
,,Kožoměnec? Co to znamená?" optala jsem se.
Medděd se ke mně otočil
,,To znamená, že se můžu přeměňovat, děvče. Co tu děláš tak sama? Tohle území je nebezpečné. Poslední dobou se to tu jen hemží skřeti," podotkl Medděd.
,,Jmenuju se Leila," představila jsem se. ,,Jdu do Jezerního města."
Medděd si povzdechl.
,,Ale ale.. Před dvěma týdny tu prošla taky jedna společnost. Šli taky k Esgarothu."
,,Společnost? Jaká společnost pane Medděde?" zeptala jsem se.
,,Společnost Thorina Pavézy."

Zarazila jsem se.
,,Počkat, říkáte Thorin? Ten Thorin? Syn Thráina, syna Thórova, krále pod Horou?"
,,Ano! Přesně ten děvče," řekl Medděd.
,,Co tam jdou dělat?" zeptala jsem se.
,,To nevím, děvče," Medděd pokrčil rameny. ,,A co tam jdeš dělat ty?"
,,Musím sehnat lék pro otce. On umírá."
,,Tak to ti s laskavostí pomůžu. Co potřebuješ děvče?" optal se Medděd.
,,Koně," odpověděla jsem hned.

Medděd mi půjčil koně, ale před Temným hvozdem jsem ho musela propustit. Jela jsem tři dny a před sebou jsem měla pořád jen zelenou planinu. Třetí den jsem už konečně uviděla hvozd. Ptáci najednou přestaly zpívat a už jsem ani nepotkala srnce nebo zajíce. Odpoledne jsem dojela na kraj Temného hvozdu.

Náhle jako kdyby všechno potemnělo.
Sejmula z koně svá zavazadla a pak jsem se s ním rozloučila. Ten vesele odklusal pryč, jako kdyby se už nemohl dočkat, až uvidí svého pána. Když mi kůň zmizel z dohledu, v dáli jsem spatřila medvěda.
Na záda jsem si dala baťoh, který mi připadal mnohem těžší, než kdy předtím. Obrátila jsem pohled k hvozdu a neustále mi v uších zněl Meddědův hlas:
,,Za žádnou cenu neopouštěj stezku! Ať se děje cokoliv nesmíš sejít z cesty!"

Musela jsem projít Temným hvozdem.
Tahle cesta nebyla bezpečná a i kdybych se chtěla plahočit dvě stě mil oklikou na sever nebo dvakrát tak delší cestou na jich, ani tam bych nenašla bezpečnou cestu. Než by jsem obešla Temný hvozd severně, ocitla by jsem se na svazích Šedých hor a tam se to ještě víc hemží skřety a další havětí. A kdybych šla jižně, dostala bych se na Nekromantovo území.

Tak jsem tedy vykročila do hvozdu.

Ahoj! Jak se máte? Doufám, že se Vám kapitola líbila. A jaká je Vaše oblíbená postava z Hobita?
Kapitola je věnována KaylieHeather.
Vaše AnetPilaov