Lesní tajemství

4-Elf

Zdál se mi nádherný sen o krásném elfovi, jenž mě zachránil ze spáru toho ošklivého pavouka. Ten elf měl hezky vystouplé lícní kosti a hnědé vlasy jako kůra stromů. Připadal mi jako anděl. K tomu dopomáhaly jeho modré oči, které mě neustále ve snu propalovaly. Jenže on to nebyl sen. Byla to vzpomínka. Ten elf mě opravdu zachránil. Jen jsem nevěděla, proč to udělal. Lesní elfové se lidem straní. Nepletou se do jejich záležitostí. Tak proč mě ten elf zachránil?

Lesní elfové sice nejsou zlí, ale nedůvěřují cizincům jako jsem já.
Lesní elfové nejvíc milovali hvězdy, a proto se vždycky po nocích toulali po lesích. Bydleli v královských síní, kde měl král Thranduil, schované své poklady. Okolo velké brány tekla Lesní řeka, která vtékala do Dlouhého jezera. Tam jsem se potřebovala dostat.

Nevím kolik uběhlo času, ale občas jsem kolem sebe zaslechla tichounký hlas. Ležela jsem v malé posteli u rohu. Ten elf se o mě očividně postaral, zatímco jsem trpěla horečkou.
,,Bratře," řekl elf, ale já své oči nechala zavřené, ,,neřekneš to prosím králi? Musím se o ní postarat."
Mluvil zřejmě o mně.
Druhý elf odvětil:
,,Měl jsi ji tam nechat! Vždyť to je jenom člověk."
,,Ty snad nemáš srdce, bratře. Vždyť by umřela," řekl elf, který se o mě tu celou dobu staral.
,,Neměla tam být. Je to naše stezka," podotkl znovu druhý elf.
,,No tak, bratře. Že to nikomu neřekneš?" otázal se elf znovu.
Druhý elf se zamyslel, ale pak řekl:
,,Neřeknu, ale něco mi budeš dlužit."
,,Cokoliv!" vykřikl první elf.
,,Jen to nikomu neříkej."

Pak jsem zaslechla, jak se zabouchli dveře a můj zachránce si oddechl úlevou.
,,Můžeš otevřít oči. Vím, že jsi vzhůru," řekl elf a mě se na chvilku zastavil dech. Pak jsem oči otevřela a překulila se na bok, abych uviděla tvář svého zachránce. Vypadal přesně, jak jsem si ho pamatovala. Hnědé vlasy měl dlouhé, až po ramena a jeho oči zářily jako dvě hvězdy. Byl naprosto kouzelný. Už jsem chápala řeči lidí o tom, jak jsou elfové nádherní.
,,Mé jméno je Arto. A ty jsi?" zetal se, zatímco vzal z nočního stolečku talíř, kde byl dobře vypadající chléb.
Arto mi podal talíř se slovy: ,,Jez."
,,Jmenuju se Leila."
Chleba jsem rychle snědla a pak jsem si oblízla horní ret. Arto mě po celou dobu pozoroval.
,,To je dobré. Co to je za chleba?"
,,Lembas," odpověděl Arto.
Pokývala jsem hlavou.
,,Moc ti děkuji za to, že si mě zachránil od těch pavouků. Určitě by mě snědli," řekla jsem a podívala se mu hluboko do očí.
,,To byla maličkost. Udělal bych to znovu," odvětil Arto.
,,Smím se zeptat? Proč jsi to udělal? Vůbec si se nemusel namáhat se záchranou malé lidské holky."
,,Jsi sice člověk, ale to neznamená, že si nějak méně cenná, Leilo," řekl s klidem Arto.
V jeho slovech byla obrovská hloubka.

Rozhlédla jsem se po pokoji.
,,Kde to vůbec jsem?"
,,V mém pokoji. V jeskyni krále elfů."
,,Tím se všechno vysvětluje," povzdechla jsem si nahlas.
,,Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?"
,,Týden," odpověděl hned Arto.
,,Ten pavouk tě kousl a zanechal tam jed. Proto si měla dlouho horečku," vysvětlil.
,,Týden?!" zděsila jsem se. ,,Musím okamžitě vyrazit na cestu!" chtěla jsem se zvednout z postele, ale Arto mě zarazil.
,,Nikam nepůjdeš. Ještě nejsi úplně zdravá. Tvá cesta bude muset počkat."
,,Ty to nechápeš!" vyjekla jsem.
,,Už tak jsem promarnila dost času! Musím se dostat do Esgarothu."
,,A proč? Co je tak důležitého, že se tu procházíš po lesích? Řekni mi co?" otázal se Arto.
,,Můj otec," zlomil se mi hlas.
,,On umírá...."