Lesní tajemství

16-Cesta zpět

,,Odpustíte mi někdy?" zeptala jsem se Thranduila.
,,Co bych ti měl odpouštět?"
,,Chovala jsem se k Vám strašně. Odpustíte mi?" otázala jsem se znovu.
Stála jsem s Thranduilem ve stanu.
Už bylo dávno po bitvě. Poté, co jsem Artovi řekla o jeho bratrovi, netrvalo dlouho a bitva skončila. Sice jsme vyhráli, ale ztráty na životech byly nesčetné. Lidé zpívali radostné písně o králi pod Horou. Oslavovali tím jeho život. Thorin padl v bitvě, ale vzpomínka na něj se zachovávala po celé věky. Teď byl králem pod Horou Thorinův bratranec Dáin. Ano, ten trpaslík na tom praseti.

Thranduil se usmál.
,,Není, co odpouštět, Leilo. Brzy budeš patřit mezi nás," odvětil Thranduil s grácií.
Kývla jsem na souhlas.
,,Jen si potřebuju ještě něco zařídit," usmála jsem se.
Thranduil mě náhle objal kolem ramen. ,,Tak pojď. Půjdeme domů."
Když jsme vyšli oba dva ze stanu, čekal na nás zbytek armády elfů.
Včele armády stál můj budoucí ženich Arto. Po skončení bitvy Arto zašel za Thranduilem, aby ho požádal o svolení vzít si mě. Když mu Arto vysvětlil, že mě miluje a že se mnou čeká dítě, Thranduil nám s laskavostí požehnal. A dokonce nám Thranduil dovolil, abychom dítě vychovali v jeho domě. Myslím si, že se tohle v historii Středozemě ještě nestalo, že by si elf mohl vzít člověka.

Arto se uklonil svému králi o ostatní elfové taky.
,,Vaše Veličenstvo, jsme připraveni," oznámil Arto.
Král Thranduil nasedl na svého losa a pak jsme všichni vyrazili k Temnému hvozdu. Voj elfů byl smutně prořídlý, ale mnozí se utěšovali, poněvadž severní svět teď bude mnohem veselejší. Drak byl mrtev, skřetové poraženi a elfové se už těšili na jarní radovánky. Já už se taky nemohla dočkat, až bude léto. V létě jsem měla termín porodu. Ale nejdřív jsem se s Artem domluvila, že spolu pojedeme k mému otci, abych mu dala lék, který jsem sehnala.

Elfové se vrátili do královských síní a my jsme s Artem pokračovali v cestě hvozdem. Cesta byla příjemnější, než ta předešlá. I když jsme kvůli mě často zastavovali, protože mi bylo špatně od žaludku, cesta s Artem ubíhala rychleji. V noci jsme se s Artem k sobě tulili a ve dne jsme spolu šli ruku v ruce. Nevěřila jsem, že se zamiluju tak to rychle, ale stalo se to. Byla jsem nejšťastnější člověk v historii Středozemě.

Když jsme po měsících došli k otcově chaloupce, zaplesala jsem štěstím. Arto mi náhle sevřel pevně ruku. ,,Myslíš, že se budu tvému otci líbit?" otázal se nervózně.
,,O tom nepochybuji. Můj otec byl zamlada veliký dobrodruh. Elfy má velmi rád," usmála jsem se. ,,Jako já," doplnila jsem.
Jeho koutky se roztáhly do širokého úsměvu a to mi připomnělo jeho lásku ke mně. Vzpomněla jsem si na jedno lidské přísloví. Říká se, že láska hory přenáší. A taky to je pravda. Udělala bych pro Arta vše, jen aby byl součástí mého života.
,,Miluju tě," řekla jsem a něžně ho políbila na rty.
,,I já tebe," odpověděl Arto, když se ode mě odtáhl.

Povzbudivě jsem se na něj usmála a pak jsem zaklepala na dveře od chalupy.
,,Kdo to jen může být?" zamumlal můj otec, zatímco se blížil ke dveřím. Po chvíli je skutečně otevřel. Do očí mu okamžitě vyhrkly slzy.
,,Jsem tu, tati," oznámila jsem. ,,Vrátila jsem se."
Otec se mi hned vrhl okolo krku.
,,Mé dítě! Tolik jsem se o tebe bál! Co sis myslela, že odejdeš bez rozloučení?"
Utřela jsem otci slzu z obličeje.
,,Kdyby jsi byl vzhůru, tak by si mě nepustil," vysvětlila jsem.

Za tu dobu, co jsem tu nebyla, tak se otci vrásky ještě víc prohloubily. Hnědé oči měl ale stejně laskavé.
,,To je pravda dcero. A kdo je ten elf za tebou?" zeptal se mě tatínek.
,,To je Arto," představila jsem ho.
Můj otec mu podal ruku a Arto ji pevně stiskl.
,,Můj snoubenec," doplnila jsem a ukázala na stříbrný prstýnek na ruce.
Otec si Arta okamžitě prohlédl ostřím pohledem. ,,Tvůj snoubenec?"
,,Ano," řekla jsem prostě.
,,Moc rád Vás poznávám pane," usmál se Arto a objal mě kolem boku.
,,I já Vás. Tohle jsem ale jakživ neviděl!" spráskl otec ruce.
,,Že by si člověk bral elfa."

Oba jsme s Artem znervóznili, jestli nám vůbec dá můj otec požehnání k svatbě. Arto mě objal ještě pevněji.
,,Co tady tak stojíte?" vykřikl nadšeně můj otec. ,,Pojďte dovnitř! Předsi tu nebudete stát na prahu dveří. Pojďte dovnitř," pobídl nás znovu.
Tak jsme tedy vešli dovnitř. Posadila jsem se s Artem ke stolu a okamžitě jsem otci vyprávěla, co jsem zažila a jak jsem Arta potkala. Potom jsem otci předala lék, který ho navždy uzdraví.
,,Mohl bych si s Vámi promluvit o samotě?" zeptal se otec Arta.
,,Ale jistě," pousmál se Arto.

Oba dva se zvedli a vyšli ven, aby si o samotě promluvili. Zatímco si povídali, prohlížela jsem si chatu, jenž se vůbec nezměnila. Když po půl hodince přišli, Arto se usmíval jako smyslu zbavený. Otec byl také ve skvělé náladě.
,,A na to se napijem!" vykřikl otec radostí.
Zatímco otec hledal ve spíží něco k pití, sedla jsem si s Artem na postel.
,,Co ti říkal?" zeptala jsem se zvědavě.
,,Dal nám požehnání k svatbě?"
,,Dal. Je moc rád. Nabídl jsem mu, aby s námi žil ve hvozdu, ale prej chce dožít svá léta tady v Divočině."
,,No jo. On byl vždy tvrdohlavý," vzpomněla jsem si.