Lesní tajemství

12-Shledání

Do Dolu jsem šla i já. Potřebovala jsem si někde odpočinout na cestu domů. Ale hlavně jsem potřebovala sehnat vodu a jídlo, jinak se nemůžu vydat nazpátek. Dol bylo určitě nádherné město plných lidí, než přiletěl drak Šmak a všechno zničil. Ve městě se dalo najít domy, které nebyly poškozené. Našla jsem si útulnej domeček, kde jsem si ustlala na posteli. Ale většina lidí přespávala po skupinách v radnici nebo ve velkém sálu.

Ráno jsem se probudila celá zpocená a ubrečená. Zdál se mi sen o Artovi. A já si přála, aby ten sen byl skutečností.
Ale asi chci moc, pomyslela jsem si.
Když svítalo, vstala jsem, abych zase pomohla raněným. Ale když jsem vyšla na náměstí, spatřila jsem něco neočekávaného. Armáda elfů včele s Thranduilem byla rozmístěná po celém Dolu. Lidé křičeli radostí, že jim laskavý elfí král přivezl jídlo a čistou vodu. Schovala jsem se za budovu, aby mě král Thranduil neviděl.

Zrovna rozmlouval s Bardem. Netušila jsem o čem mluví, ale nechápala jsem, co tady elfové dělají. Vypadá to, že se zpráva o Šmakovi smrti roznesla rychle. V davu jsem se pokoušela hledat Arta, ale nemohla jsem ho najít. Po chvilce jsem to vzdala a zašla na radnici rozdávat lidem jídlo, které přivezli elfové. Lidé mi děkovali a přáli mi to nejlepší. Když jsem večer odcházela z radnice zastavila jsem se před Thranduilovým stanem. Kolem stanu byli rozmístění strážci. Podle lidí si král Thranduil chtěl nárokovat poklad svých předků, jenž byl také ukrytý v Ereboru.

Najednou ze stanu vyšel Bard a vzápětí za ním vyšel vysoký muž se špičatým kloboukem a vedle něj malinký mužík. Jakmile odešli, proklouzla jsem nepozorovaně zadním vchodem stanu. Král seděl ve svém křesle a popíjel červené víno.
,,Kde je?" otázala jsem se.
Thranduilovi náhle to víno zaskočilo.
Rozkašlal se na celé kolo a přitom se ke mně otočil.
,,Ale... Ale. Jak jsi dokázala přežít drakův oheň?" otázal se.
,,Nepovídejte mi tady o ohni, králi. Potřebuju vidět Arta," řekla jsem důrazně.
Thranduil vstal ze svého křesla.
,,Nepotřebuješ ho vidět. Jsi jen obyčejná lidská dívka," zasyčel.
,,Která neví nic o lásce. Nechápu, co na tobě můj synovec vidí."
Zadržovala jsem slzy. Tohle mi ten  zmetek nebude říkat! Já že nevím nic o lásce?! Já Arta miluju! Ale to ten elfí král asi nikdy nepochopí.

,,A co vy?! Jste jen ubohý a zlomený král! Já, že nevím nic o lásce?! Jak takový můžete být?" křičela jsem vzteky. Měla jsem na krajíčku, ale nehodlala jsem se rozbrečet před králem.
,,Arto má vlastní hlavu a já taky. Nebudete mu říkat, co má a nemá dělat. Miluju Vašeho synovce! A je mi jedno, co si o tom myslíte vy!" řekla jsem konečně pravdu. Ale Thranduil najednou otočil svůj zrak ke dveřím. Otočila jsem se taky a spatřila, jak tam v brnění stojí Arto. V jeho očích se zračila laskavost a láska. Vypadal úplně stejně, jak jsem si ho pamatovala. Než stačil z nich kdokoliv promluvit, utekla jsem východem ven. Nestála jsem o další Thranduilovi řeči.

Jakmile jsem vyběhla ze stanu, tak mi ukáply dvě slzičky. Můj celý rozhovor s Thranduilem Arto slyšel.
,,Leilo počkej na mě!" slyšela jsem, jak za mnou volá Arto. Ale běžela jsem dál, dokud se za mnou nezaklaply dveře. Svalila jsem se na postel a snažila se uklidnit. Za chvilku se ozvalo ťukání na dveře. Ležela jsem dál, ale vzpomněla si, že jsem zapomněla ty dveře zamknout. Takže si je neznámý otevřel.
,,Leilo?" zašeptal ve tmě Arto.
Rychle jsem se postavila a setřela si další slzy.
,,Arto ty nemůžeš...," zakoktala jsem se.
Za Artem zaklaply dveře.
,,Co nemůžu Leilo?" otázal se.
Pohlédla jsem Artovi do očí.
,,Nemůžeš tu být se mnou. Král Thranduil..."

Arto mě náhle chytl za ruce. Zastavil se mi doslova dech. Jeho dotyk mi tolik chyběl.
,,Thranduil mě nezajímá Leilo. Budu klidně žít ve vyhnanství, když budu žít s tebou," řekl láskyplně.
,,Vážně by si byl schopný opustit svůj druh? Protože pak to nejde vrátit. Já tě miluju Arto, ale nechci, aby si byl nešťastný."
,,Já budu nešťastný, když nebudu s tebou Leilo. Strašně jsem se o tebe bál, když jsi odešla. Pak utekli i trpaslíci a bál jsem se, že rozpoutají peklo. Ale teď tu stojíš.... Nepochyboval jsem, že se dokážeš o sebe postarat, ale drakův oheň... Jemu neuteče nikdo," odpověděl Arto, který mi stále svíral ruce.

Sklonila jsem hlavu.
,,Arto já už takhle nemůžu."
,,Cože?" optal se.
,,Už se nemůžu držet zpátky. Tehdy v noci.... Jsem se držela na uzdě, ale teď už nechci, Arto."
Nevím, jaký výraz zahlédl na mé tváři, ale Arto se náhle široce usmál.
,,Já taky ne, Leilo. Tehdy jsem se bál, že by nás spolu mohl někdo vidět, takže už se taky nechci držet zpátky."

Přikývla jsem.... a pak jsem se na něj vrhla. Nenasytně jsem líbala ty jeho rty. Zaplavila mě vlna vzrušení. Mnohokrát jsem si představovala, jak Arta znovu uvidím, ale nenapadlo mě, že to bude za takových podmínek. Zaplašila jsem strašnou vzpomínku na draka Šmaka. Najednou jsem ztratila rovnováhu a dopadla na postel. Přitom jsem si znovu Arta přitáhla k sobě. Arto mi daroval další polibek, ale tentokrát byl smělý a vášnivý jako on sám.

Později jsme leželi vedle sebe v posteli a Arto si hrál s mými vlasy.
,,Zítra už bude po bitvě," řekl Arto.
Nadzvedla jsem obočí.
,,Thranduil chce ten poklad. A trpaslíci ho nevydají jen tak," vysvětlil.
Posadila jsem se.
,,Kvůli pokladu chce jít Thranduil do války? Podívejme se... Thranduil je ještě víc tvrdohlavý, než Thorin."
,,Ty znáš Thorina?" podivil se Arto a hned si sedl vedle mě. Přikryl mě dekou, když viděl, jak se klepu. Přitom mě políbil na obnažené rameno.
,,Potkala jsem ho jednou," otočila jsem obličej a ocitla se těsně u toho Artova, ,,u Vás v žaláři."
,,Cože??" zarazil se Arto. ,,Ty jsi ale... Jak?" zeptal se.
,,Jak si tehdy odešel za Thranduilem, tak jsem si vypůjčila tvůj kouzelný plášť," řekla jsem a Arto se ode mě odtáhl. ,,Šla jsem za tebou Arto a slyšela jsem tvůj rozhovor se strýcem."

Arto pokrčil rameny, tím pohybem z něj spadla deka. Odhalil svou hruď a já zatajila dech.
,,Tak už znáš pravdu, Leilo."
,,A jakou pravdu?" otázala jsem se.
,,Miluju tě," řekl Arto a vjel mi prsty do vlasů. Nemohla jsem uvěřit slovům, která zrovna vyslovil.
,,Mi.. miluješ mě?" zakoktala jsem.
,,Ano a chci, aby si byla zítra v bezpečí, kdyby ta bitva vypukla. Budu bojovat po boku elfů. Naposledy pozvednu meč za krále Thranduila a pak spolu odjedeme někam daleko."

Jakmile to Arto řekl, znovu jsem se vrhla okolo jeho krku. Podlehla jsem jeho polibkům. Když Arto po dvou hodinách usnul, vykradla jsem se ven. Arto chtěl, abych byla v bezpečí. Ale já nemohla přihlížet tomu, jak lidé umírají. Hodlala jsem se s Jezerním lidem taky připojit do války. Ať se to Artovi líbí nebo ne. Ochráním všechny, i kdyby to mělo stát můj vlastní život.

Ahojky! Jak se Vám líbí kapitola? A co říkáte na to, že se blíží Bitva pěti armád? Kapitola je věnována Artanis-Nerwen.