Lesní tajemství

15-Bitva pěti armád-část 3

Když jsem se probudila, třásla jsem se strachy. Kolem mě ležely mrtvoly skřetů a lidí. Že by už bylo po bitvě?
Ne! Pořád bylo slyšet řinčení zbraní a křik nevinných lidí. Promnula jsem si bolavé spánky a rychle se postavila na nohy. Vytáhla jsem ze skřeta dýku a jeho krev jsem si utřela do kalhot.
V ulici, kde jsem se nacházela, nebyla ani jedná živá duše.

Běžela jsem za křikem. Nechtěla jsem se vzdát teď, když jsem došla tak daleko. Zastavila jsem se jen na malinkou chvilku, abych ze země sebrala meč. Doběhla jsem na náměstí, kde už bylo po boji. Elfové, které jsem zahlédla, jak nám běží na pomoc, teď leželi bezvládně na zemi.

Pokoušela jsem se mezi nima zahlédnout známou tvář. Když jsem spatřila modré oči otevřené dokořán, zalápala jsem po dechu. Okamžitě jsem přiskočela k elfovi, který se snažil nadechnout.
,,Erunere, jste to vy?" otázala jsem se, zatímco jsem mu sundávala zlatou  přilbu. Bratr Arta přikývl.
,,Dýchejte klidně," položila jsem mu ruku na zakrvácenou hruď.
,,Budete v pořádku, Erunere," utěšovala jsem ho, zatímco se na mě díval a snažil se klidněji dýchat.
,,Už ho chápu," zamumlal Eruner.
,,Koho?" otázala jsem se a pohladila ho po hnědých dlouhých vlasech.
,,Arta. Chápu ho, že se do tebe zamiloval. Jsi jako anděl, Leilo," řekl Eruner a z posledních sil mě chytl za ruku.
,,Jen blouzníte, Erunere. To k tomu patří," odpověděla jsem.
,,On tě miluje, Leilo. Běž za ním. Ochraň ho," řekl tiše Eruner.

Otočila se, abych se rozhlédla po Artovi, ale nikde nebyl. Když jsem se obrátila k Erunerovi, jeho ruka v mé ochabla.
,,Erunere?"  zlomil se mi hlas.
Bylo pozdě. Eruner zemřel.... Tak tohle tedy dělá válka. Připravuje nás o své příbuzné, kamarády a milované...
Erunerovi modré oči jako kdyby náhle ztratily barvu. Rty měl celé od krve, ale přesto jsem mu je utřela a zavřela oči, aby to vypadalo, že jenom spí.
,,Spi sladce," rozloučila jsem se s ním a políbila ho na čelo.

Když jsem se zvedala na odchod, musela jsem si utřít uslzenej obličej.
Jak jsem tak míjela mrtvé elfy a lidi, bublala ve mě nenávist. Jak můžou ti skřeti být tak zlý?! Doslechli se, že je Šmak mrtvý, a taky si chtěli zabrat Osamělou horu. Jsou jen hamižní a chtějí ovládnout celou Středozem.
Co pak jim nestačí vlastní domov?

Jestli tuhle bitvu vyhrajem, tak trpaslíci konečně získají domov. Ale za obrovskou cenu všech lidí, elfů a trpaslíků, kteří v téhle bitvě umřeli.
Křik pomalu ve městě ustával a byl slyšet jenom z dálky u Osamělé hory, kde se bojovalo. Šla jsem prázdnými uličkami, když jsem najednou za sebou uslyšela tiché našlapování.

Rychle jsem se otočila a máchla mečem, jenž jsem pevně svírala v pravé ruce. Dotyčný mi jedním mávnutím mečem vyrazil zbraň z ruky. Můj meč dopadl s řinkotem na zem. Zmučeně jsem pohlédla do Tranduilových očí.
,,Kam jste poslal Arta?" otázala jsem se krále elfů.
Thranduil se tvářil stejně zničeně jako já.
,,Tak odpovězte!" zakřičela jsem a znovu se rozplakala. ,,Kde je Arto?!"
,,Poslal jsem ho s další skupinkou k severním hradbám. Nevrátili se," řekl Thranduil.
Pokývala jsem hlavou.
,,Mýlila jsem se. Myslela jsem si, že ve Vás není láska. Mýlila jsem se," zopakovala jsem. ,,Milujete svůj lid. Ale to nestačí králi. Podívejte se, co jste způsobil... Jen kvůli blbým diamantům," mávla jsem rukama na mrtvé elfy.

Couvla jsem dozadu. ,,Jdu ho najít. Nenechám Arta ve štychu," zamumlala jsem. Nečekala jsem na Thranduilovu odpověď. Okamžitě jsem se rozeběhla k hradbám. Po boji jako kdyby se slehlo. Konečně jsem doběhla k severním hradbám, ale na konci ulice jsem zahlédla jen jednoho elfa, jinak všichni z elfů byli mrtví.
,,Arto!" vykřikla jsem.
Jakmile jsem zahlédla jeho úsměv, ulevilo se mi. Můj Arto žije! Byla jsem nadšená. Když jsem se k němu chtěla rozeběhnout, uslyšela jsem za sebou skřetí vřískot. Přikrčila jsem se k zemi. Neměla jsem šanci na skřeta zaútočit, tak jsem jen čekala na rychlou smrt. Ale žádná bolest nepřichází, a tak jsem zvedla hlavu.

Skřet ležel vedle mě s zabodnutým šípem přímo v srdci. Arto ho zastřelil.
Arto ke mně rychle přispěchal. Vběhl mi do náruče a já znovu propukla v pláč. Arto mě pohladil po vlasech a neustále něco konejšivě mumlal ve svém rodném jazyce, proto jsem mu nic nerozuměla.
,,Tolik jsem se o tebe bál, když si ráno utekla. Co sis proboha myslela? Tolik jsem se bál, že tě ztratím znovu," řekl Arto, zatímco mě kolíbal v náručí.
,,Chtěla jsem ti být na blízku. Víš, že si mi zase zachránil život?" uvědomila jsem si.
Arto mě znovu pohladil po vlasech a potom mi do nich vlepil pusu.
,,Budu tě zachraňovat, až do konce svého života, Leilo. To snad, víš ne?" optal se.
,,Vím, ale budeš ochraňovat i naše dítě?" zeptala jsem se.
,,Naše dítě?" zakoktal Arto.

Přikývla jsem a podívala se Artovi hluboko do očí. ,,Víš, tehdy v noci... No ty víš.... Jak jsme byli poprvé spolu, tak jsme zplodili miminko. Pak se to všechno semlelo... Tvůj strýc mě vyhodil, pak Šmak a teď bitva. Nemyslíš, že je to na jednoho obyčejného člověka trošku moc?" usmála jsem se smutně.
Arto přikývl. ,,A jak dlouho víš, že jsi těhotná?" otázal se, zatímco mě pořád svíral v náručí.
,,Tušila jsem to už týden. Ale včera se mi to potvrdilo," pousmála jsem se.

Arto si opřel své čelo o mé.
,,Tak já budu tatínek," řekl a potom mě něžně políbil na rty. Po chvíli se odtáhl, protože věděl, že ještě nejsem v pořádku. Jemně mi vzal tvář do dlaní. ,,Co se děje? Nejsi nadšená, že budeš maminka?" optal se Arto.
,,Jsem šťastná. Ale je tu něco, co jsem to ještě neřekla," vysoukala ze sebe.
,,A co Leilo?"
Zhluboka jsem se nadechla, abych mu řekla tu strašnou zprávu. Někdo mu musel říct, že jeho bratr zemřel. A nechtěla jsem, aby ho Arto viděl takhle bez života... Nevím, jak to chodí u elfů, ale lidé se snaží si pamatovat člověka v tom nejlepším světle. Proto jsem se znovu nadechla a otevřela ústa. Najednou se na obloze objevili obrovští orlové.... Naše spása.