Lesní tajemství

17-Svatba

O pár dalších měsíců později jsme s Artem konečně dorazili domů. Přivítala nás početná skupinka elfů.
Arto mi postupně představil své přátele. Všichni se ke mně chovali velmi hezky. Nechápala jsem, proč tak náhlá změna. Thranduil se rozhodl, že můžu tady vychovat své dítě. Tušila jsem, že něco bude chtít na oplátku. Proč by tedy riskoval to, že se mu do rodu narodí na půl elf a na půl člověk?

Thranduil pro nás zařídil krásný a prostorný pokoj. Okamžitě jsem se do pokoje zamilovala. Zútulnila jsem si ho ještě víc, abych se cítila jako doma.
Odpoledne jsem trávila buď v kuchyni s dalšími elfkami, nebo jsem si četla knížky v pokoji. Arto celé odpoledne hlídal vězně, nebo obcházel síně, jestli je všechno v pořádku. Pokaždý přišel domů plný energie a chtíče. Na uvítanou jsem mu vždycky dala vášnivý polibek.

Za pár týdnů se konečně konala svatba. Podle elfských tradic jsem si oblékla zelené šaty, které splývaly až na zem. Byly moc hezké, ale s těhotenským břichem jsem v nich vypadala jako velryba. Přesto se na mě Arto usmál, jako kdyby viděl anděla. Thranduil nám spojil ruce a pronesl něco v elfském jazyce.
,,Vypadáš stejně krásně, jako kdy jsem tě poprvé spatřil," pošeptal mi Arto do ucha.
,,Líbila jsem se ti, i když jsem byla v obležení těch hnusných pavouků?" otázala jsem se s úsměvem na tváři.
,,Samozřejmě," usmál se Arto.

Náš rozhovor přerušil až Thranduil.
,,Leilo, bereš si zde přítomného Arta za svého manžela? Budeš ho ctít a vážit si ho i v zlých časech?" zeptal se Thranduil a mě se rozbušilo srdce.
,,Ano," odpověděla jsem.
Pak se Thranduil obrátil na Arta.
,,Arto, bereš si zde přítomnou Leilu za svou právoplatnou manželku? Budeš ji ochraňovat a milovat, až do konce svých dnů?"
,,Ano," vyhrkl okamžitě Arto.
,,Teď si prosím vyměňte prstýnky," řekl Thranduil a pak je nám podal.
Zlatý prstýnek, jenž mi Arto nasadil na pravou ruku, se zablyštil ve svitu hvězd.

Po chvilce jsem vzala tenký prsten a nasadila ho Artovi na ukazováček.
Spojila jsem si s ním ruce a připadalo mi, jako kdyby někdo pozastavil čas.
Obou nám splašeně bušilo srdce. Nebylo to tím, že bychom se báli. Srdce nám bušilo, protože naše láska byla konečně zpečetěná.
,,Teď Vás prohlašuju za manžela a manželku."

Když to král vyslovil, každý elf začal tleskat. Výskali radostí a já se v tu chvíli cítila opravdu šťastná.
,,Řekni něco, Leilo," řekl Arto, když uviděl můj zamyšlený obličej.
,,Miluju tě. A chci, aby to věděl celý svět!" zasmála jsem se a pak jsem mu skočila okolo krku. Líbala jsem ho hladově. Sotva jsem dech popadala.

Večer jsem ležela v jeho náručí a spokojeně oddechovala. Probudil mě, až můj vlastní jekot.
,,Arto budeš tatínek!"