Discordova Dcera 3 (Dokončeno)

15. - Předposlední

Letěli jsme co nejrychleji ke Canterlotu. Držela jsem se v bezpečné vzdálenosti od Shadow, ale i tak jsem měla každou chvíli pocit, že na nás zaútočí. K Celestiinému a Luninému zámku jsme se naštěstí dostali bez úhony.
Changeless zabušila na dveře. Stráže Shadow sice neznaly, ale když si všimly královny changelingů, pustily nás dovnitř.
Došli jsme až k trůnnímu sálu. Shadow rozsvítila roh a kouzlem vyrazila dveře. Použít kliku ji zřejmě nenapadlo. „CELESTIO!“ Zařvala.
Princezna, která právě něco domlouvala s divnou růžovou alicornkou, se otočila. Jednání měli mít už včera, ale, jak to tak vypadalo, bylo odloženo z důvodů Luniného vzteku. „Shadow?“ Hlesla.
„Jo, to jsem já. Co po mě chceš!?“
Celestia se podívala na mě a pak očima ukázala na Shadow. Udělala jsem několik kroků směrem k Shadow Storm, kopyta mi začala těžknout a Tia rozzářila.
Shadow zlověstně přivřela oči a odkopla mě o tři metry dál. „Tohle ti šlo vždycky, co!?“ V očích Celestiiny sestry plál hněv. „Využívat poníky! Nic jiného zřejmě neumíš!“
Celestiin roh zhasl a Shadow pomalu vzlétla. „Zasloužíš si smrt ještě víc než já!“ Její roh se rozzářil fialovým světlem.
Země pod mýma nohama se začala chvět. Panebože, ona snad chce vyvolat zemětřesení! Vzpomněla jsem si na výklad naší zeměpisářky o litosférických deskách a o tom, že při zemětřesení je nejlepší vyběhnout ven a to konkrétně někam, kam na vás nemůže nic spadnout.
Rozběhla jsem se, popadla Changeless, která byla jako omráčená, a začala se řítit pryč. Otřesy sílily a mě dělalo problém se udržet na nohách.
Když si Changeless všimla zvětšující se praskliny ve zdi, pomocí magie nás přemístila před zámek. Ozvala se obrovská rána – jedna z nejvyšších věží v zámku se zřítila. Otřásla jsem se, když mi došlo, že právě tam jsme ještě před chvilkou byly.
Na to se začaly řítit další domy a ozýval se křik poníků pronikající až do morku kostí.
Zvedly jsme se, abychom se zachránily, než na nás taky něco spadne, ale po prvních dvou skocích se země otřásla tak silně, že nás to obě odhodilo.
„Nedokážeme to!“ Plakala Changeless. „A Changelingové nemají žádného nástupce!“
Jak může teď řešit takovou kravinu!? Chtěla jsem zareagovat nějakým sarkastickým žertem. Včas sem se ale zarazila, popadla svou kamarádku a vzlétla. Těsně za námi se zřítil Canterlotský palác.
Changeless vzala do magie sama sebe. Bylo nám jasné, že musíme zůstat ve vzduchu, jinak nás pohřbí trosky padajících domů.
V hromadě cihel, která ještě před chvilkou byla zámek, jsem zahlédla pohyb. Byla to Celestia. Vzápětí vylezla i Shadow. Obě zřejmě použily ochranný štít, protože tohle by jinak nepřežily.
„Proč tohle děláš!?“ Celestia měla v očích slzy.
„Ty to víš moc dobře!“ Odsekla Shadow. „Můžeš si ta to sama!“
„Jak se opovažuješ!?“ Zděsila se Celestia. „To ty jsi zničila polovinu Equestrie! Přestaň, prosím! Jestli chceš vládu, přenechám ti ji, ale přestaň!“
„Vládu nechci.“ Ujistila ji Shadow. „Chci jen, aby ses omluvila!“
„Omluvila!“ Celestia nevěřila vlastním uším. „Za co, nic jsem neudělala!“
„Ale udělala!“ Zařvala Shadow. „Omluv se za životy nevinných poníků, které jsi jim vzala, za to jak jsi byla sobecká a omluv se své sestře!“
„Za co bych se Luně měla omlouvat!?“ Vyvalila na ni oči Celestia.
„Za tu křivdu!“ Vykřikla Shadow. „A přenech jí vládu, která jí pravém náleží!“
„Vláda je moje!!!“ Zavřeštěla Celestia. Tak to je zvláštní, pomyslela jsem si, ještě před chvilkou ji chtěla věnovat své nejmladší sestře a teď se jí drží zuby nehty.
„To není pravda!“ Trvala na svém Shadow. „Ty jsi jí ještě neřekla, že tě jako malou adoptovali!?“
Celestia zrudla vzteky. „Já se ti za nic neomluvím, to radši umřu.“
„Fajn, jak chceš.“ Pokrčila rameny Shadow. „Tvoje volba. Spolu se svým takzvaným královstvím dneska padneš.“ Na to rozsvítila roh a zemětřesení, které ještě nepřestalo, začalo rychle sílit.
„Dost!“ Zařvala jsem, když jsem si všimla praskliny v zemi.
Letěla jsem směrem k Shadow a ucítila, jak mi kopyta těžknou. Byla jsem rozhodnutá se obětovat, protože jsem se nehodlala jen tak dívat, jak skoro čtyřicet milionů poníků umírá.
Zkamenělá kopyta mě začala táhnout k zemi a já se snažila mávat křídly, protože volný pád z takové výšky by mě nejspíš zabil.
Dopadla jsem na travnatou plochu a doufala jsem, že se pode mnou z ničeho nic objeví prasklina a já do ní zahučím. To se naštěstí nestalo. Ucítila jsem, jak slza, která mi stekla po roztřesené tváři zkameněla.
Pak jsem ucítila zvláštní pocit strnulosti a došlo mi, že jsem zkameněla celá.
Chtěla jsem začít ječet, ale nedokázala jsem otevřít pusu.
Vzápětí jsem ucítila, jak zemětřesení začíná slábnout a když přestalo úplně, viděla jsem, jak cosi dopadlo na zem a roztříštilo se to na kusy.
Kamenné části se rozletěly všude kolem a v té, která skončila u mých nohou jsem poznala Shadowin obličej.
Byla jsem ráda, že je Equestrie zachráněna, tedy aspoň to, co z ní zbylo. I když nevím, jestli to bylo potřeba, možná stačila omluva...

Další kapitola je tady!

Vím, byla trochu kratší, ale to snad nevadí.

Jenom doufám, že jsem to zemětřesení popsala dostatečně důvěryhodně, ale snažila jsem se to neudělat jen tím stylem typu bylo zemětřesení, tak snad to dopadlo dobře xD

Zatím ahoj!

Disharmony :3