Naposledy v akci

Můj nejkrásnější den 🐞

Můj nejkrásnější den.

Den, o kterém sní mnoho dívek a žen byl naprosté fiasko.

Začalo to už pomalu před několika měsíci, kdy si stejný den pro svatbu vybral i zlatý pár Paříže. Jistě si pomyslíte, proč by měl být v Paříži, v městě lásky, módy a nevím čeho ještě problém mít v jeden den sto nebo tisíc svateb. Proč by tedy měl být problém mít, svatby, dvě.

Jistě bylo to i mou a Nathanielovou tvrdošíjnou neústupností, ale takový už je život. Takoví jsme prostě my. Vybrali jsme si tento datum daleko dříve, jak oni, proč my by jsme měli vycouvat, jen proto, že jsou celebritami a nafoukanými egomaniaky?

Každopádně bych se měla vrátit na začátek.

Na střední škole jsem se stala Ladybug, v kostýmu této hrdinky prožila nejedno dobrodružství k ochraně svých přátel, rodiny i Pařížanů, jako takových. Byly to náročné roky, kdy se můj čas dělil mezi školu, přátele, jednostrannou lásku a suprhrdinský kostým.

Adrien Agreste, po nesnázích s otcem nakonec dostudoval společně s námi na gymnáziu Françoise Dupont, ač se v druhém ročníku zdálo, že by se mohl odstřihnout od povrchní Chloé, tak se stal pravý opak. Většinou komplexem, já tě změním, trpí ženská část populace. Stejně tak i tento zlatý synek. No a právě tito dva se berou ve stejný den. Krásný, dokonalý a milý Adrien a krásná a módou posedlá zlatuška, Chloé.

Všude nám nabízeli, že nám bezplatně přesunou vše na první volný termín a my jsme s Natem odmítli. Prostě jsme chtěli mít svatební den v den, kdy jsme se opět potkali po dokončení vysoké školy.

Skoro jsem ho nepoznala. Stal se z něj sebevědomý a uznávaný kreslíř komixu. Jeho příběh, o Cukrátkové holčičce, se prodává i v zahraničí. Vrazili jsme do sebe čirou náhodou a docela jsme byli překvapení. Posadili jsme se společně v kavárně a zjistili jsme, že se nám spolu dobře povídá. Možná to nebylo dobré, nechat ho, aby se ke mě přiblížil, ale já už jsem zoufale chtěla ukončit ty nesmyslné pocity k někomu, kdo mě vždy vnímal pouze jen jako kamarádku.

Tak se stalo, že místo plánované kytice lilií, mám natrhané luční kvítí. Veškeré květinářství vykoupili Burgeoisovi. Stejně tak kostel, ve kterém jsme chtěli být oddáni nás odmítl, rozhodně nová střecha od Agrestů je víc, než běžný poplatek od nás. Jediné co bude dokonalé je svatební dort od táty. No a moje svatební šaty. Ty jsem si původně chtěla ušít a nakonec jsem se nechala přemluvit a zvolila jsem tradiční, čínské rudé, ručně vyšívané šaty. Dokonce i s těmi všemi ozdobami do vlasů. Bylo to, abych udělala radost maminčině mamince, která nemohla dorazit. Možná proč jsem k tomu byla svolná byl také fakt, že budu naprosto jedinečná nevěsta ve městě a bude to tak vzdálené běžným konvencím, že mi ani zdaleka nebudou připomínat promrhaný čas platonickou láskou.

Stejně tak to dopadlo i s hosty, všichni přátelé nebo známí odřekli účast na našem obřadu, protože, ruku na srdce, kdo by raději nešel hodovat k boháčům, než se smířit se skromným, zato srdečnějším pohoštěním?

Spokojili jsme se tedy se vším a měli jsme si dnes říci svá ano.

Můj nejkrásnější den se začal odehrávat jako fiasko a skončil ještě dřív, než se vůbec něco mohlo začít. Právě sedím na nepohodlné plastové sedačce, před operačními sály a čekám, jestli Nath, přežije. Cítila jsem se naprosto zoufale, tak zdrcená. Já, jako superhrdinka, jsem nemohla zabránit tomu, aby do silnice nevběhlo malé dítě. Picař, aby se mu vyhl, strhl svůj skútr do protisměru a dodávka z čistírny se vyhnula jemu střetla se zrovna s Nathanielem, který vyšel z domu. To vše před mýma očima.

Mohla bych vinit matku dítěte, dítě, nebo cokoliv na světě, ale já jen koukala na své svatební a tolik drahé šaty, na kterých začínala zasychat a tmavnout krev muže, který mě miluje. Doufám, že stále miluje a ne miloval. Nemohu přemýšlet, cítit nebo vůbec existovat.

Moji i jeho rodiče jsou teď v síni ticha a modlí se.

„Marinette,"pohladila mě, ze stejné látky vytvořené mošničky, Tikki. „No tak, neboj se, vše bude v pořádku, uvidíš. Musíš věřit," malé rudé stvořeníčko mě hladilo po vlasech a já k němu otočila pohled.

„Tikky, myslím, že na to, že je mi jen pouhých tři a dvacet let, jsem toho prožila možná až příliš a zároveň vůbec nic. Myslím si, že cítím obdobnou prázdnotu, jakou jsem tenkráte viděla v očích Kocoura, kdy mi na balkonku u rodičů sděloval, že na jeho schůzku nedorazila jeho dáma a pak kdy jsem jako Berušky mu zdělila, že mám city pro jiného muže a to se nezmění ani tím, když prodělám transformaci."Cítila jsem, že přichází něco konečného. Je na čase, aby se beruškou stal někdo jiný, někdo kdo má ještě horké srdce a nemusí jít bos sněhem, aby si to uvědomil.

Kolem nemocnice projela kolona policejních aut. V tu chvíli, jsem ani nezvedla hlavu.