Naposledy v akci

Charitativní večírek 🐞

Vše co jsem si naplánovala, mi až podezřele vycházelo. Poklidný den, při kterém jsem brala jednu Nathovu věc po druhé, loučila se s ní a ukládala je do krabic.

Jeho triko, co jsme spolu vybírali. Košile co nenáviděl, ale musel nosit, protože umění je závislé na sponzorech. Sadu elektronických štětců a per, kreslířský tablet. Dalších tisíc drobností s otiskem jeho osobnosti.

Měla bych si něco ponechat? Nebo se odprostit od všeho?

Dál jsem procházela každičkou maličkost a s ní spojené vzpomínky, díky tomu mi pomalu docházela pravda o mně.

O sobectví, které jsem na něj aplikovala. Ne vědomě, prostě jen tak aniž bych si to uvědomila. Pokud připustím tuto variantu, bude to lepší, než ta, jež mi kouká přes rameno a nenápadně se podsouvá. Že to on, byl tím sobeckým prevítem, co mě nechal abych si o sobě smýšlela trochu hůř a neměla příliš velké ambice.

Nemám tušení, kolik mohlo být hodin, jistá je moje činnost. Právě jsem se pustila do likvidace divadelních líčidel, včetně umělé krve, co mi ještě zůstaly z vysoké. Polekalo mě příšerné zvonění. Tak nějak si představuji, že zvoní zásahovka, než použije beranidlo a vyrazí dveře z pantů.

Rychle jsem vyskočila a do běla rozčilená, skoro sama ty dveře vyrvala. Místo běžného dobrého dne zařvala:

„No co jako!“

Za dveřmi byl Adrien Agreste a tvářil se vyděšeně. Jeho pohled byl zabodnutý do mého stehna.

„Co zas!“ už jsem byla opravdu vytočená a zvažovala, jak mu fláknu dveřmi do obličeje. Celkem uspokojivá představa s titulky v novinách.

„Marinette, ty, tam,“ blekotal.

Musela jsem se podívat kam kouká.

Nejdříve mi zacukaly koutky rtů a pak jsem se rozesmála naplno. Být nalíčená, vypadám jak v posledním tažení. Bylo jasné, že musím podat vysvětlení:

„To je umělá krev. Z divadelních rekvizit. Než se budeš ptát dál, prostě jsem zkusila, jestli ještě umím vytvořit iluze.“

Přikývl. Mně došlo, že je vlastně už uvnitř. Je sakra rychlý!

„Stále jsi mi neřekl, co tu chceš? Nemáš snad zaměstnání, nebo snoubenku v nemocnici, kamarády, otce?“ provokovala jsem ho.

„Tak já si myslím, že jsi moje kamarádka co potřebuje pomoci. Také si myslím, že jsi nejedla a to není zdravé,“ rozhlížel se kolem a zdvíhal obočí. „Snídala jsi vůbec a máš někoho, kdo to odstěhuje?“

Jeho zelené oči byly přísné.

„Jasně, že,“ zakručel mi žaludek a já tu lež nestihla dokončit, „ne.“ S trhnutím hlavy jsem pokračovala: „Taky neznám nikoho, kdo by umřel na jednodenní půst. Jo a věci si vyzvednou  Nathovi rodiče.“

Znovu skenoval celou mou bytost, chytl mi ruku a táhl mě k e dveřím.

„Adriene, nejdu ven. Ne s kudlou ve stehnu a už vůbec ne s tebou!“ vykřikla jsem. Zastavil a zmateně se rozhlížel:

„Ale tys říkala, to rande?“

Takové plácání jsem čekala spíše od sebe:

„Tak to není. Jen si prosím uvědom, kdo jsi a kdo jsem já. Také i to, co mám právě všude kolem sebe. Nejsem, Adriene, emocionálně na úrovni, jestli chápeš. Děkuji za návštěvu, měl by jsi už jít,“ vyhazovala jsem ho.

Pocuchal si vlasy v zátylku:

„To nepůjde, oni mě už viděli,“ plaše se usmál.

Ledový neklid, mě naplnil po okraj mé chaotické povahy:

„Kdo?“ nevěřila bych, kolik emocí lze narvat do tří písmen. Do jednoho slova.

„Novináři.“

Proč jsem čekala tuto odpověď? Proč jsem si představovala před chvílí denní tisk s jeho podobiznou?

„Jak?“ další tři nabušená písmena. Já tedy válím!

„Mno, jak jen bych to, já,“ mektal, „jsem se trochu prokecl na jedné akci, charitativní akci.“

Opatrně jsem docouvala k pohovce a sedla si na ni. To si opravdu myslí, že to zachrání tím svým plachým úsměvem a charitou?

„Co to mění na situaci, že šlo o dobročinnou činnost? A jak jsi se prokecl? Nějak si tu situaci nedokážu představit,“ postavila jsem se k té základní otázce s hlavou zalomenou o zádovou opěrku gauče

„To je ten důvod, proč jsem se prořekl. Fotograf, který tam dělal snímky pro dražbu, se divil, že vypadám tak opravdově, smutně. Přesně jak to  chce, no tak jsem mu vyprávěl o kamarádce,“ na to slovo dal podivný podtón, „co jí umřel snoubenec a jak se o ní bojím. Jenže to zaslechl jeden novinář  a tak nějak, no jsem tu,“ pokrčil rameny.

Nemůžu říci, že by nebylo od věci, aby mě napadnul akuma. Tolik jsem byla rozčílená. Naštěstí se ozvalo tiché:

„Marinette!“ od Tikky, ukryté kdesi pod mým culíkem. Hrozný zlozvyk takto se česat, vím to.

Tak jsem vypustila ventil zloby, jedním dlouhým výdechem. Promnula spánky a zamrkala:

„Co vlastně očekáváš? Jak se obléknu do černého šifonu, síťovaných punčoch a klobouku s hustým závojem? To si chceš nahonit body na holce, na kterou může každou chvílí sednout fialový motýl plný zloby? Nebo jak to chceš řešit? Víš co, Adriene? Já se zavřu do své trucovny a ty si tu dělej co chceš!“ ani mi nedocházelo, jak jsem začala křičet.

Obešla jsem jeho dokonalost a zapadla na svůj ukrytý balkón. Skutečně jsem se na něj zlobila, ale také jsem měla vymyšlený plán. Zamknu se, transformuji se, odlákám senzacechtivé šmejdy a zas se vrátím zpátky. Vyjdu zklidněná a vyrovnaná.

Přesně tak to mělo být. Jednoduché, krátké a bez problémů. To bych však nesměla být Dupain-Cheng. Marinette, obyčejná holka se spoustou problémů a mindráků.

Díky nepozornosti způsobené vším možným i nemožným jsem sice zamkla, však nedovřené dveře. Ty se s tklivým, táhlým vrznutím pomalu otevřely a Agreste, tak dostal naprosto jasnou odpověď na otázku, kterou si jako chlapec kladl dokola a dokola. Kdo je ta úžasná holka v obleku úžasné berušky.

Nemusel říkat vůbec nic, bylo mi naprosto jasné, co si myslí. Jeho výraz  v obličeji byl jak otevřená kniha.

„Ano, Adriene. Přesně tak. Já jsem ta, co vidíš. Ta statečná, hrdá a vynalézavá holka, co se snaží ochraňovat méně šťastné Pařížany. Než začneš, s nějakým vyčítáním, nebo zlobou, tak ti prozradím své nejnovější tajemství, Chate Noire!“

Odemkla jsem zámek, zavřela a zamkla zevnitř. Prošla jako beruška do kuchyně, tam jsem ukončila proměnu a Tikki dala její pokrm.

Za zády jsem tušila tiše zuřící šelmu, kocourovitou šelmu.